Hančino jméno máte stále na zvonku vašeho bytu, její věci jste nevyhodil, jako by tu stále byla s vámi…
Ano, je součástí mého celého života, součástí mě. V šatně jsou pořád všechny její věci. Nebyl bych schopný je dát pryč. Hodně lidí se mě ptalo: A vydržíš tady bydlet? Samozřejmě. Tady jsem zažil to nejkrásnější období, když jsem byl s ní. Ale je pravda, že když jsem po dlouhé době, když Hanka zemřela, letěl do Malagy, kde jsme si spolu dříve koupili byt, tak těch prvních čtrnáct dnů to nebylo příjemné. Necítil jsem se tam dobře, všechno na mě padalo. A pak jsem zavolal makléřce, která nám byt prodávala, a řekl jí, že nevím, jestli tam vydržím. A ona mi odpověděla: „To chceš prodávat svoje štěstí? Kamkoli se pak přestěhuješ, už nikde nebudeš mít ty vzpomínky.“
VIDEO: Štefan Margita – Blesk Tlapky
Jak jste zvládl překonat to, že už s ní nemůžete všechno sdílet?
Když skončí třeba nějaký koncert, i dneska zvednu telefon, a pak si uvědomím, aha, já nemám kam volat. Měl jsem ve zvyku jí hned zatelefonovat a ona řekla, tak já už nebudu čekat, už si jdu lehnout… Nechal jsem si její telefon, takže to číslo zůstalo, a věci nedávám pryč. Nejhorší pro mě bylo, když jsem předloni dělal v Národním divadle novou produkci, Hanka měla ve zvyku mi vždy v pauze zavolat. Nebo přišla za mnou a řekla: Jo, super, takhle pokračuj. A najednou ten telefon nebyl. A to jsou ty věci, které vás zarazí. Zarazilo mě to stejně, jako když mě doktoři v podstatě připravovali na to, že je to s Hankou velmi zlé, ale nechtěl jsem jim věřit. Protože jsem si říkal, ne, Hanka to vždy zvládla a zvládne to i teď. Ale bohužel nezvládla.
Muselo to být strašně těžké…
Zpočátku jsem nebyl schopný se ani dívat na televizi, když se objevila. A teď, jak to byl třetí rok, co umřela, a v ten den televize vysílala nějaké věci, mě to chytlo děsně. To jsem byl fakt úplně vyřízený. To někdy je a někdy není.
Ale máte od ní občas znamení…
Ano, když jsem se vrátil z Ameriky a měl jsem jet lag, tak jsem se v noci vzbudil a šel jsem si někdy ve tři ráno udělat kafe. Mísa, kterou tady vidíte, je tu léta, a najednou jsem slyšel, že se začala kývat. Tak jak si to vysvětlíte? V létě, když jsem odlétal v poledne z Malagy, tam, kde máme byt, je vrátnice. A večer mi volal vrátný a říká: Vy jste odjel a zapomněl jste zhasnout světlo. Já jsem ale nezapomněl zhasnout světlo. Tak jak je to možné? Loni o Vánocích jsme šli s neteří na hřbitov. Vždycky když tam přijdu, je tam jeden kámen na hrobě, který pohladím. Tehdy jsem se ho dotkl a byl úplně horký. Tak jsem poprosil neteř, ať na něj také sáhne, jestli jsem se nezbláznil, a ona řekla, že úplně hřeje.
Jak na to pohlíží vaše okolí?
Někteří tomu věří, jiní ne. Stalo se mi třeba doma, že se najednou rozsvítila lampa a pak zase zhasla. Říkal jsem to bráchovi, který žije v Košicích a zrovna mi telefonoval, a on mě varoval: „Pozor, to bude elektřina, to nech zkontrolovat.“ Ale já jsem odpověděl: Ne, to není elektřina, to je Hanka. Takový můj parťák v těchto věcech je Monča Absolonová, která stále chodí na hřbitov jak za Hankou, tak za Karlem Gottem pro nějaká znamení. A když jsem před dvěma lety Hanku ukládal na hřbitov, přesně vím, že bylo 21 hodin 35 minut. A ty zvony bily vždy ve tři čtvrtě a celou. Ale v té chvíli začaly bít. A všichni ztuhli.
V květnu příštího roku budete mít galakoncert v O2 areně, při kterém se na pódiu vedle vás objeví mimo jiné i Hanka. Není to pro vás moc citlivé?
Celé vystoupení ještě nemáme nazkoušené. Hanka se tam objeví jako hologram, diváci ji tedy opravdu uvidí, jako by tam stála na jevišti. Bude tam se mnou zpívat duet, já pak odejdu, a ona tam zůstane sama a zazpívá písničku Já nemám strach od Marka Ztraceného. A samozřejmě se toho bojím. Může mě to překvapit.
Zazpíváte tam se známými zpěvačkami či herečkami, a dokonce i s Gábinou Soukalovou duety, které vyšly nedávno na CD Andělé strážní…
Gábina mě poprvé oslovila, když byla u pana Krause, zpívala tam písničku a já si říkal, aha, to je zajímavé. A byl jsem hodně překvapený, když se objevily herečky jako Jitka Čvančarová, Ivanka Chýlková nebo Bára Hrzánová ve studiu, jak krásně si hrají s textem, protože jsou činoherci. Bylo moc hezké je poslouchat. A pak si člověk řekne, tak tohle musím taky dělat.
Proslýchá se, že to bude váš poslední velký koncert…
Velký koncert ano. Ty už dělat nebudu. A v únoru bude mít v Národním divadle premiéru opera Richarda Wagnera Zlato Rýna, a to je také poslední titul, ve kterém budu zpívat. Myslím, že člověk má z jeviště (a hlavně z toho operního) odejít v takové chvíli, aby vás nelitovali. Protože to je nejhorší. A já jsem to zažil, když jsem seděl v hledišti a zpívala slavná zpěvačka, měl jsem úplně mokré dlaně a lidi říkali, že dneska není ve formě. I Hanka mě prosila, ať jí řeknu, když už jí to nepůjde. Já ji požádal o to samé. Ale malé koncerty budu zatím dělat dál.
Odmítl jste za svou kariéru hodně rolí?
Vždy jsem hodně vybíral. Když začínáte, je nejlepší zvolit Mozarta, kvůli hlasovému vývoji. Já jsem zazpíval Mozarta ve Stuttgartu a oni mi hned nabídli, ať zpívám Wagnera. To jsem odřekl, kdybych to vzal, dneska bychom tady neseděli a nedělali rozhovor. To bych se takzvaně uřval. Na Wagnera už je potřeba mít vypilovanou techniku, jinak si zničíte hlasivky. Znám spoustu super zpěváků, kteří dělali rychlou a úžasnou kariéru, a dneska vůbec nezpívají, a to jsou o deset let mladší.
Kdy jste vlastně zjistil, že chcete dělat operu, a ne populární hudbu?
Já to vůbec nechtěl dělat. Skončil jsem na Slovensku uměleckou průmyslovku a chtěl jsem do Prahy na vysokou školu na fotografii. Ale tady brali ze Slovenska jen pár lidí, takže mě nepřijali. Dostal jsem se do komunálních služeb, kde jsem denně dělal padesát fotografií na občanské průkazy a na pasy. A dávali jsme tam lidem ty nejhorší, samozřejmě. Pochopil jsem, že to není moje budoucnost, tak jsem dal výpověď. V té době se naše známá vrátila z ciziny a začínala učit operní zpěv. Vzpomněla si, že jsem si jako dítě stále zpíval, a nabídla mi, ať to jdu zkusit. A už jsem u opery zůstal. A taky jsem tam po úspěchu trochu zpychl.
Kdo vás to odnaučil?
Zaguška. Měl jsem nějakou premiéru, ona tam byla. Neuvědomoval jsem si to, ale pravděpodobně jsem se podle ní choval nějak namyšleně. Když jsme přijeli domů, ptal jsem se: „Dobré to bylo?“ A Hanka odpověděla jen: „Jo.“ Říkám: „Ale něco není v pořádku, že?“ A ona: „Není.“ A já: „Co se stalo? Jsem blbě zpíval?“ „Ne.“ „Tak mi to řekni.“ „No tak dobře. Takhle se nemůžeš chovat k lidem. To ti lidi nesežerou.“ V té chvíli vás to zarazí. A pak jsem začal uvažovat a něco na tom muselo být, protože loni jsem dělal nějaké představení v Národním divadle a v pauze za mnou přišly dvě holky z operního sboru a jedna řekla: „Ty ses úplně změnil k lepšímu. Ta Hanka ti asi pomohla, že?“ A v té chvíli jsem si to vybavil. Důležité také je, že jsem ji poslouchal. Protože jsou lidi, kteří si nedají říct a dál si dělají věci po svém. Fakt jsem ji poslouchal.
Ona zase kvůli vám přerušila svoji kariéru…
Ptal jsem se jí: Ty nechceš zpívat? A ona mi řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Ne. Já si konečně svůj vztah chci udržet.“ Protože vždy se to rozpadlo kvůli tomu, že na ni partneři v určitém slova smyslu čekali. Samozřejmě že byla slavnější a pořád je slavnější než já. Mně to ale nikdy nevadilo, ba naopak.
Co vám dělá ve volném čase radost?
Nejraději nedělám vůbec nic. Buď si vezmu knížku, anebo ani tu knížku ne. Anebo relaxuji v našem bytě v Malaze. Hanka stále říkala: Já si představuji, že tam jednou pojedu jako na chaloupku a budu mít jenom kabelku. To se jí splnilo, navozili jsme si tam věci, takže když tam teď lítám, mám malý kufřík s počítačem a to je vše. Španělsko mám rád. Je tam nějaká jiná mentalita. Lidi jsou klidnější. Tam jsem nikdy nezažil, aby někdo vybuchl, aby na vás někdo křičel.
