Na profesionální úrovni jste se věnovala tanci řadu let. Co vám sportovní kariéra dala?

Co se tělo naučí ve věku dospívání, to mu zůstane a to je moje štěstí. Moje svalstvo je velmi dobré v porovnání se ženami mého věku. Vrcholový sport mi neuškodil, ale pomohl. Stále říkám - děti, dělejte sport. Všechny sedí jako knedlíci, a rodiče si myslí, že když je naučí počítat, tak že to stačí. Nestačí, sport je třeba! Naučíte se prohrávat, je to důležité - protože s výhrou umí pracovat každý. Naučíte se sociálnímu chování, protože ve sportu se míchají různé skupiny obyvatelstva. Také získáte přátele. Já sama mám dodnes nejlepší kamarády ze sportu.

VIDEO: Favorizovaný Oscar Hes: V porotě StarDance má strejdu!

Jaká je vaše sportovní rutina teď?

Dvakrát do týdne chodím běhat, dvakrát do týdne dělám silovou posilovací gymnastiku - posiluju břišáky a zvedám činky. Je to součást mého života, ale kdysi jsem šest hodin denně trénovala, teď cvičím jenom 4x týdně hodinku, to je jako nic. Ráda také fyzicky pracuju a stále učím tancování. To se nedá učit ze stoličky a naštěstí se hýbu s mladými lidmi. Můj mozek někdy zapomene, kolik mi je let a studenti mě upozorňují: „Táňo, neblázni, vždyť si ublížíš!”

Vídáme vás na televizní obrazovce vždy perfektně upravenou. Záleží vám na vzhledu?

Moc se nepozoruju. Jestli chtějí jiní, ať se na mě dívají, jestli ne, tak ať se nedívají! Mám to obrovské štěstí, že ve StarDance mám nejlepší české vizážisty a fotí mě ti nejlepší čeští fotografové. Když se podívám na fotky, tak vidím někoho krásného, akorát že to nejsem já! Říkám si: Jéžiš, tahle krásná teta jsem já (smích). Ne, samozřejmě jsem to já, profesionální tým dokáže vyjádřit moji osobnost, moji radost. Já to dělám pro ně, mám radost, že jsou se sebou spokojení.

Diváci vás vnímají jako jedinou ženu v porotě a všimla jsem si, že v komentářích často zmiňují váš kratší účes.

Měla jsem na hlavě všechno - dlouhé černé vlasy, střapaté na ježka… Když mě na vysoké škole potkal pan profesor, tak říkal: „Zase jste nenašla hřeben!” Jeden svetr jsem nosila tři roky, chodila jsem v roztrhaných manžestrákách… V pubertálním věku jsem měla pubertální harašení. Ušila jsem si černé kalhoty, na hlavu jsem si nasadila bílý klobouk a protože můj děda byl zlatník, ověsila jsem se řetězy od hlavy až k patě, a vyrazila jsem z Martina na koupaliště. Chtěla jsem, aby se na mě všichni dívali. Ale potom to naštěstí přešlo.

Svou krásu ale těžko schováte…

Mě krása nudí! Nikdy jsem nechtěla být krásná, chtěla jsem být moudrá. Krása ale byla součást mého tancování, to se nedalo odloučit. V tancování se mi často stávalo, že lidé říkali: Ty jsi krásná a dodnes mi to lidé říkají. Je mi to ale nepříjemné, ošívám se, myslím, že každý je krásný, právě ta rozmanitost - je krása.

Ve 24 letech jste emigrovala. Jak vzpomínáte na toto období?

Když jsem emigrovala, snažila jsem se přežít. A tím jsem se stále něco učila. Člověk musí být přemýšlivý a také hravý. Dodnes je pro mě důležitá hra. Celý život je taková hra. Rozhodla jsem se už dost dávno, že budu vnímat současnost, neplánovat budoucnost, radovat se z toho, co je teď.