Když jsem dělala před StarDance rozhovor s cukrářem Josefem Maršálkem, vyprávěl mi o Tereze, jak spolu pečou v dalším pořadu Buchty po ránu. Když jsem si teď povídala s ní, mluvila o Josefovi, jak spolu upekli další společnou knihu.

Co jste naposledy skutečně upekla?

Pravidelně peču, to je takový můj evergreen už několik let, vlastně od první řady Peče celá země, velikou cihlu kváskového žitného chleba. Je výživný a zasytí, takže nám vydrží týden až deset dní. Ke konci si z něj dělám samozřejmě topinky. Ale že bych musela pravidelně o víkendu péct buchty, tak to ne. Peču nárazově a jsem nejradši, když se k tomu přidají moje dcery, a to se pak většinou snažím péct tak, aby mi to vyhovovalo, i co se týče mé filozofie. Takže buď je to třeba štrúdl, kde jsou jenom jablka, trochu těsta, nebo makovec bez mouky, slazený javorovým sirupem. Výjimečně, když si děti něco přejí, zvlášť ke svátkům, narozeninám, tak jim tam ten cukr nasypu.

VIDEO: Tereza Bebarová propadla pečení: Jak to dělá, že je tak štíhlá? 

Nemáte ráda cukr?

Kdybych ho neměla ráda, tak bych pečení nemohla přijmout jako něco, co je mi sympatické. Je to druh řemesla, kde pracujete s cukrem, máslem a moukou, to je prostě fakt. Jenom to zkrátka nerada s cukrem přeháním. Když ho můžu něčím nahradit, a nebude to v receptu na škodu, tak to udělám. Nebo upeču něco, kde cukr vysloveně není nutný, protože je tam ovocný cukr, což je taky cukr, ale v jiné formě. Zkrátka cukr patří k životu, ale s mírou.

Jak vám pořad Peče celá země ovlivnil život?

Hodně. Především jsem vůbec netušila, že tenhle projekt bude takhle populární. Teprve první natáčecí den na zámku Bon Repos jsem si uvědomila, že to bude výjimečné a že jsem součástí něčeho ojedinělého. Takže mi to ovlivnilo život v tom, že jsem vstoupila do moc hezkého projektu, potkala fajn lidi a hlavně objevila pro sebe úplně novou profesi – pečení.

Potvrzujete tedy, že pečení spojuje?

Určitě. Je to disciplína o vztazích, příjemné atmosféře, kreativitě, pečlivosti. V pečení jsem našla mnoho nového, což například v herectví pro mě nebylo. Herectví jsem si vysnila jako dítě, když jsem se chtěla realizovat. To se mi podařilo, ale časem se dostavila rutina. Pečení mi dalo nový motor, chuť zkoušet nové aktivity, energii zas jít do něčeho naplno.

Není to i tím, že člověk je starší, smířlivější, najednou věci vnímá i trošku jinak, díky dětem a své rodině?

To určitě. Přemýšlím takhle, protože herectví dělám prakticky od puberty. Když jsem s ním začínala, byl to středobod mého vesmíru. Byla jsem připravená obětovat mu všechno. Možná to byl tenkrát způsob, jak řešit problémy, které člověk v tom věku ještě nebyl schopný racionálně analyzovat. Ale dnes zkrátka cítím, že tu je další etapa.

To zní jako terapie…

Asi ano, nebo nějaký druh sebereflexe, ale jenom do určité míry, protože ať už je to v životě, nebo v herectví, a vy se v tom moc hrabete, nakonec se motáte stejně v nějakém omezeném prostoru lidí, rolí a sama sebe. Když to včas neprohlédnete, může vám přitom uniknout spousta důležitých věcí.