Na první pohled vypadá křehce a zranitelně. Dřímá v ní ale velká síla a s lecčím si umí poradit. Před pěti lety se rozvedla s otcem svých dětí, divadelním režisérem Michalem Dočekalem, a od té doby žije bez partnera. Můžete ji znát ze seriálů Četnické humoresky, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Zdivočelá země nebo z filmu Taková normální rodinka. Nyní hraje v seriálu Adikts, který upozorňuje na problematiku drog. A proč z nich má respekt? Jak zvládá sama výchovu dvou dcer a co ji odradilo od studia hry na housle?

Jste maminkou dvou slečen. Jaké máte vztahy, jste parťačky, kamarádky?

Řekla bych, že máme hezký vztah, hodně spolu mluvíme. Snažím se držet, abych byla pořád jako máma, protože dělat si z dětí kamarády není úplně dobré. Děti nemusí vědět všechno a měly by mít pocit, že jsou chráněné a že můžou za mnou s čímkoli přijít. O to se snažím. Tím, že žiju sama, manžel do výchovy skoro nezasahuje, protože mám dcery v plné péči, tak držím otěže jako máma i jako táta. Myslím, že po více než čtyřech letech, co takhle žijeme, jsem našla cestu a že se to vyplácí. Nezvyšuji na ně hlas, když něco pokazí, ony to vědí samy. Jsou to holky, které jsou v pubertě, řeší témata, kterým já někdy úplně nerozumím, protože jejich generace je jinde, takže je to i permanentní vzdělávání a nacházení cest k nim.

A daří se vám to?

Myslím, že snad ano. Jak rostou, přicházejí stále nové situace. Takže samozřejmě přichází chvíle, kdy pochybuji, ale v dané situaci dělám to, co považuji za správné. Zajímá mě, co prožívají, co potřebují.

V domácnosti vládne ženský element, jak zvládáte jejich emoce, nálady?

Tím, že má každá svůj pokoj, tak je to v pohodě. Někdy se tam zavřou, pustí si hudbu. Máme dvě kočky a psa, což je také zklidňující element. Každá máme svůj prostor, máme možnost se někam zavřít a být chvíli samy.

Nedávno jste vydala druhou dětskou knížku. Jak dlouho trvá, než ji napíšete, kde čerpáte inspiraci?

První knížka Brok, Flek a strašidla vznikala vlastně dost dlouho. Počátky se datují do doby, kdy byly moje děti ještě ve školce. Povídaly jsme si o strašidlech a pejscích. A když byla starší dcera v první třídě, sepsala jsem jim to na památku. Knížka samotná vycházela tedy z tohoto vyprávění a vznikala pak asi rok. U dětské knížky je důležitá i výtvarná stránka. Další rok tedy vznikaly ilustrace. Druhá kniha Putování za Minísky volně navazuje na tu první. Ta vznikla rychleji.

Kdo vám ji ilustroval?

Nejdříve jsem měla nápad, že by první knížku ilustrovala dcera, která studuje Hollarku (Výtvarná škola Václava Hollara – pozn. red.), protože odmalička krásně kreslí a maluje. Bohužel to ale neprošlo, protože hrozilo, že se to časově nemusí stihnout. Nakonec jsem oslovila kamarádku a výtvarnici Michaelu Fleissig, kterou znám dvacet let. Druhá knížka má mnohem víc obrázků, které vytvořila Renáta Tšponová.

Kde na psaní berete čas?

Převážně když nezkouším v divadle. Divadlo se hraje hlavně večer, takže přes den, pokud nemám natáčení nebo jinou práci, mám čas třeba na psaní.

Jaká jste čtenářka, kolik přečtete za rok knížek?

Velká. Za rok přečtu kolem šedesáti knížek. Mě to hrozně baví. V tramvaji, před spaním, mám pořád nějakou u sebe.

Dcery také hodně čtou?

Snažím se je k tomu odmala vést. Když byly malé, často jsem jim večer četla. Starší dcera začala číst víc na druhém stupni, mladší dcera čte spíš komiksové knihy. Máme doma několik knihoven, takže mají z čeho vybírat. A hodně posloucháme audioknihy, i u večeře. To máme rády.

Máte široký rozptyl pracovních aktivit, divadlo, film, psaní. Co vás uspokojuje nejvíc?

Mám pocit, že se mi v poslední době daří nacházet projekty a zkoušet představení, která mi připadají smysluplná. Pracuji s lidmi, kteří nejsou konfliktní, což je pro mě zásadní. Jsem člověk, který potřebuje při práci harmonii, při které je možný dialog. Řekla bych, že je mi dobře na všech hereckých polích, když je fajn parta.

Vybavuji si vás z filmu Taková normální rodinka, kde jste hrála přítelkyni Jiřího Mádla, čekali jste spolu dítě. Tehdy jste sama měla doma dvouměsíční miminko. Jak se natáčí téměř po šestinedělí?

Bylo to náročné, holčičku jsem měla pořád s sebou. Když je člověk mladý, zvládá to vše daleko snadněji. Zpětně to mám trochu v mlze. Vlastně jsem Patriku Hartlovi vděčná za důvěru, protože si obsadil herečku, která v největších přípravách rodila, nevědělo se, zda bude vše v pořádku, jestli to dá. Dneska už je to normální, mít na place mimino, ale před šestnácti lety to tak úplně nebylo.