4°C
Bára by se klidně mohla uzavřít ve své spisovatelské ulitě a z pohodlí domova chrlit jeden úspěšný román za druhým. A do toho pro změnu připravit scénář pro film. Jenže tohle samotné by ji nenaplňovalo. Potřebuje tu být i pro druhé, jak sama říká – to je smyslem jejího života. A druhými myslí i svoji nejbližší rodinu, s níž žije v jednom domě.
Podívejte se, jak je na tom Bára Nesvadbová s vařením >>>
Stále tedy bydlíte společně s mámou, dcerou a tetou?
Teta, bohužel, před rokem zemřela. Bylo to těžké loučení, nebo, možná stále je. Byly jsme si nesmírně blízké. Vlastně, paradoxně jsem za poslední měsíce s ní vděčna době covidové. Kdyby nepřišel virus, nikdy bych na ni neměla doma tolik času, nevařila s ní, nehrála karty, nemluvila o knihách. Prostě, jako se vším v životě. Všechno zlé je pro něco dobré. Ta přísloví zatraceně fungují…
Není to generační soužití v mnoha věcech nepraktické? Třeba pokud jde o vyšší riziko hádek?
Pro nás nepohodlné není, nemáme střety. Také dům je vážně velký, každá z nás má své soukromí. I zvířata se můžou zavřít. Dům jsem kupovala, když byla Bi (dcera Bibiana, pozn. autorky) malinká, měli tam žít děda s babičkou, maminka s tatínkem, prostě velké plány. Ale, nějak se to poskládalo jinak. Dobré je takové soužití hlavně, pokud jde o blízkost. Když ještě žila teta a babička, měla jsem jistotu, že když je mi v noci smutno, jistě je ještě někdo vzhůru.
Vztah máma dcera nebývá nejsnadnější disciplína. Jak to máte se svými dvěma ženami vy?
Moje maminka je psychiatr. Tááákže mě nechává žít. Je velmi introvertní. A, Bi? Bi je kámoš.
Máte pocit, že jste otisk svojí mámy? Co na ní obdivujete?
Nedávno jsem četla velmi trefnou báseň, jak se dcera s tatínkem tak nějak podtextově v dceřině pubertě vysmívají mamince, aby pak, po pár letech dcera nazřela, že vlastně úplně stejně, jako maminka, i gestikuluje. Takže ano, podobné si jsme velice, jen ten kulatý obličej mám po tátovi. A, asi i lásku ke knihám. A, za co maminku obdivuju? Za tu nekonečnou starost o druhé. Když byl covid, léčila na dálku, vždycky pro své pacienty byla přítomna, dnem i nocí. A také, je velmi vzdělaná, sečtělá a hodná.
Bibiana se pomamila?
Bi má bryskní analýzu. Není tak moc důvěřivá, jako já jsem. A je chytřejší.
Vypadáte vyklidněná, mám z vás pocit, že jste taková máma kámoška. Nikdy jste neběsnila a nešílela vzteky nebo hrůzou během dceřina dospívání?
Vážně ne. Ono ani moc nebylo proč. Jasně, že je Bi čert, ale když si vzpomenu na své dospívání, vlastně když si uvědomím některé boty, které dělám ještě dnes, pak co bych čekala? Také, vždy na ni byl spoleh. Vždy dodržela slovo, nikdy jsme si nelhaly. To je, myslím, základ. A, vyzenovaně? Cíleně pracuji na vlastní nezávislosti. Ne vždy se mi to daří. Snažím se.
Dcera letos odmaturovala a vy jste se z toho na sociálních sítích zaradovala – že už se můžete vrátit ke svým zvykům a pročíst či prospat noc – nejste ani trochu rozervaná z toho, že co nevidět vyletí z hnízda?
Jasný, že mám strach. Ale silná pouta přece ze života nikdy nezmizí. Naše děti nám nepatří. Bude to jiné. Pevně doufám, že hezké. Teda, vlastně vím, že si to s Bi hezké uděláme.
Vaší nejlepší kamarádkou je Pavlína Saudková, kterou jste označila za absolutní přítelkyni. V čem je pro vás těžko nahraditelná?
V čistotě pouta. V porozumění. V sounáležitosti. Myslím, že bychom jedna pro druhou i tu pomyslnou poušť přešly. Nedávno nám došlo, že kromě vztahu s rodiči, nemáme s nikým tak dlouholetý a zároveň blízký vztah jako spolu. Mám v životě na přátele nesmírné štěstí. A pevně věřím i na přátelství mezi mužem a ženou. Mým nejbližším kamarádem je Sanjiv Suri, a třeba, když jsem byla nemocná, tak u mě i spal, reálně mě hlídal. Jsem za lidi kolem sebe tak moc osudu vděčná. Bez nich by nebylo Be Charity (Bářin nadační fond, který se stará o děti, které se ocitly v potížích, pozn. autorky). Moje maminka vždycky říká, že stejně tak jako zlo umí plodit další zlo, to samé naštěstí platí o dobru. Asi proto fond roste měsíc od měsíce, a neustále se přidávají noví a noví skvělí lidé.
Ještě pořád platí, že prožíváte v soukromí nejdůležitější vztah – jak jste loni prohlásila?
Vlastně se mi nad tím vůbec nechce přemýšlet. Ne úplně ráda komentuji své vztahy, to je přece jen soukromí.
Dobře, tak zamíříme jinam. Vnímáte, že jste se přehoupla do druhé poloviny života? Dělá to s vámi něco?
Vůůůbec, jsem vděčná za každý další den, za každou vrásku. Mám ráda svět.
Řekla jste si třeba, že se zvyšujícím se věkem budete žít jinak – že si třeba konečně splníte sny?
Mohla bych se konečně naučit jíst. Víc ambicí nemám. Našla jsem se v práci pro druhé, je smyslem mého života. Vždyť už se staráme o osmdesát čtyři nemocných dětí, a v rámci Etincelle (nezisková organizace, s níž Bára a Be Charity spolupracuje) zaměstnáváme 260 handicapovaných spoluobčanů. Už to prostě není jen parta nadšených kamarádů.
Co vám působení v charitativní oblasti osobně dává?
Jsem vychována dvěma lékaři, u nás doma bylo přirozené starat se o ostatní. Nepřemýšlím, co mi to dává. Jsem šťastná, že můžu. Za to jsem osudu vděčná. Vždy, když vidím pokroky našich dětí, nebo posun v léčbě nemocných – naposledy jsme třeba v rámci spolupráce s nemocnicemi financovali první implantaci simulátoru bránice – pán byl od úrazu v roce 2013 na umělé plicní ventilaci, a najednou mohl sám dýchat, tak to považuji za reálné zázraky. Stejně jako vytváření pracovních míst pro naše handicapované klienty. Přijďte se podívat do některé z kavárniček Mezi řádky.
Teď ještě na chvíli ke knihám. Vážně jich máte doma až šest tisíc? Kde všude?
Všude. Ty knihy mě reálně vytlačují z domu. Už bydlí i v kuchyni. Ale jsem zvyklá z dětství, nedávno jsme si na knižním veletrhu říkali s hercem Jakubem Žáčkem, že vlastně z dětství nepamatujeme jiné stěny, než stěny pokryté špalíry knih.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
