Čtvrtek 30. května 2024
Svátek slaví Ferdinand, zítra Kamila
Oblačno, déšť 21°C

Iva Frühlingová (39): Měla jsem 14 dnů v kuse panickou ataku. Byla jsem doslova paralyzovaná

14. února 2022 | 06:00

Iva Frühlingová (39) moderuje show s názvem IF a posluchačům nabízí všední i nevšední problémy ženy, matky, modelky, zpěvačky i influencerky. V rádiovém éteru sdílí a glosuje nejrůznější zážitky.

Nebojíte se mluvit o svých fobiích, kterými jste trpěla už jako mladá. Zjistila jste, z čeho vznikají?

Ataky úzkosti jsem neměla odmalička. Když mi bylo 14 let, odjela jsem do Paříže, kde bylo asi dva roky všechno úplně v pořádku. Až kolem 16. roku jsem se začala bát létat, v metru, v autě…, zkrátka na různých místech. Ale brala jsem to jako běžný strach, který jsem vůbec neřešila. Nicméně řešit jsem ho měla. Ty problémy totiž někde ve mně stále rostly a v podstatě vyústily až v panickou ataku, která mě plně zasáhla někdy před šesti lety. A co je hlavním spouštěčem? Určitě je to stres. Když je toho na mě prostě moc.

Kdy vás plně zasáhla?

Bylo to osm měsíců po narození syna. Tehdy jsem moderovala jeden televizní pořad a k tomu jsme rekonstruovali byt. Kolotoč kolem miminka, práce a rekonstrukce, bylo toho hodně. O atakách jsem se zpočátku mluvit bála. Skrývala jsem to i před svým okolím. Byla jsem si najednou hodně nejistá i v roli matky. Ale uvědomila jsem si, že je důležité o těchto problémech mluvit a jsem ráda, že se to také děje. Člověk už si nemusí připadat úplně příšerně, když začne o panických atakách mluvit, sociální stigma už není tak silné jako před několika lety.

Video se připravuje ...
Iva Frühlingová: Sourozence jsem synovi důrazně rozmluvila • VIDEO: videohub

Jak u vás panická ataka probíhala?

Já to popisuji jako stav, kdy se člověk lekne třeba při sledování filmu. Ale ten vrchol toho leknutí trvá dlouho. Říká se, že ataka chodí ve vlnách. To já jsem třeba vůbec neměla. První ataku jsem zažila při řízení na dálnici. A pak bylo období, kdy jsem ji cítila pořád, řekněme čtrnáctidenní maraton, kdy jsem nespala, pořád zvracela, ale přitom nejedla. Ten strach, který člověka ovládne, je obrovský a úplně paralyzuje. Zklidnit mě dokázali až v Krizovém centru Riaps, kde jsem byla týden hospitalizovaná a týden jsem docházela na ambulantní léčbu, do stacionáře. Dostala jsem nějakou medikaci a učila jsem se s panickou atakou pracovat. Následovala intenzivní práce s psycholožkou. Vše se pak uzavřelo po pěti letech, kdy jsem strávila měsíc v Neocentru, což je klinika duševního zdraví.

Umí taková zkušenost posílit?

Ano. Posílilo mě to v tom, že jsem byla donucená jít na terapii a probírat se celým svým dosavadním životem se všemi dobrými, ale i těmi špatnými věcmi. Naučit se nahlížet na sebe jinýma očima, ale také vidět více do sebe. Ta cesta sebepoznání je celoživotní a je vlastně svým způsobem fascinující. Cítím na sobě, že mám více energie, jsem taková více „nakopnutá“ do života, spoustu věcí si tolik neberu. Ale možná je to vlastně i věkem.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Autor: Blanka Kubíčková
Video se připravuje ...