2°C
Nedávno mi jedna známá zpěvačka, která žije s mladším mužem, řekla, že na starší ženskou potřebuje mít chlap „koule“. A že jen zírá, kolik nevyžádaných rad jí lidé posílají nejen ve věci partnerství. Vy sám máte podobnou zkušenost, žijete se ženou, která je pro změnu o šestnáct let starší. Je těžké uchovat si nadhled a nebrat si podobné komentáře k srdci?
Záleží na vnitřním založení člověka. Někdo chce v každé věci prosadit nutně tu svou pravdu. Lidé rádi radí a úplně nejradši radí ve věcech, ve kterých by sami potřebovali radu. Já se vždycky snažím držet zásady, že přesvědčit někoho lze pouze tehdy, pokud vás dotyčný/dotyčná chce poslouchat. Jinak je to ztráta času. I tak se však nechám občas strhnout k nějaké zbytečné diskusi a potom pouze lituji ztraceného času a energie. V diskusi je totiž podstatné shodnout se na něčem základním. Jinak nemůže pokračovat. Většina rétorických útočníků, o kterých zřejmě mluvíte, chce pouze a priori negovat cokoliv, co řeknete, a tím vás jednoduše naštvat. Je to vždycky malé vítězství, když se nedáte a zachováte si svůj klid duše. Eristika není mým oblíbeným předmětem.
Co byste vzkázal všem těm zlým jazykům, kteří „prorokovali“, že vám to se ženou dlouho nevydrží?
Pokud by to byla má volba, nevzkázal bych nic. Každý člověk má právo na svůj názor, který není méně platný než názor jiného člověka. Můj názor od začátku byl, že naše láska vydrží cokoliv. K tomuto přesvědčení mám spoustu vnitřních důkazů. Pochybovači mají však svá přesvědčení, která nemám zájem nijak vyvracet. Můžou například tvrdit, že jedenáct let spolu není dlouho, a podobně... Naše rodinné štěstí není založeno na schválení, či neschválení okolí, nýbrž pouze na nás samotných. I to je možná důvod, proč jsme spolu pořád tak šťastní. Jakékoliv názory jiných lidí v této věci – ať pozitivní či negativní – jsou mi lhostejné.
Je vaše partnerka, co se hudby týče, i vaší kritičkou?
Nejsem úplně typ, který si chce nechat v otázce tvorby radit. To už asi vyplývá z toho, že v tvorbě hledám především poznání vlastního já. Nicméně jsem vždycky moc rád, když se jí něco líbí, a mrzí mě, když ne. Ivonka je upřímná žena, takže vždycky řekne popravdě, co si skutečně myslí. Často se ale třeba stane, že se jí něco prvně moc nelíbí, ale časem se jí to naopak zalíbí. Je skvělé mít k dispozici názor jiného člověka, kterému můžete věřit, že vychází pouze z jeho vlastních pocitů. Pokud ale nějakou písničku píšu a mám jasnou vizi, nenechám se zviklat nikým a ničím.
Talentové soutěže SuperStar jste se zúčastnil v době, která byla ještě "v pořádku". Neřešili jste on-line castingy, všemožná opatření stran zdraví, hygieny a podobně. Mají to dnešní soutěžící těžší?
Je to vskutku jiný svět. Ale to by byl i bez "korony". V našem ročníku ještě neexistoval Instagram a Facebook, stejně jako YouTube bylo v začátcích. Lidé tuto soutěž vnímali zejména u obrazovek televize a tam se také rozhodovali, komu pošlou svůj hlas. Dnes se mi to nezdá tak jednoznačné. On-line castingy jsou nešťastné, protože nedokážou přenést charisma osobnosti ani skutečné znění hlasu. Navíc je v nevýhodě ten, kdo jednoduše nemá příliš kvalitní streamovací techniku nebo nemá kvalitní internet. Na druhou stranu je pravda, že pokud chce moderní zpěvák v dnešním světě fungovat, musí být aktivní na sítích a provozovat i živé streamy. Takže i tato skutečnost může být kritériem postupu, protože to souvisí s tím, jak se dokáže v dnešním technicko-hudebním světě orientovat. Opatření kvůli covidu zpěváky v soutěžích asi nijak přímo neovlivňují, ale příjemná asi nebudou.
Jak současnou situaci vnímáte vy? Jaké je zpívat lidem a nevidět jejich emoce a úsměv schovaný pod rouškou?
Je to trochu smutné. Ještě smutnější mi ale přijde, když se na vás lidé dívají jen skrz foťák svého mobilu. Roušky jsou kvůli zdraví, které vždycky musí být na prvním místě. U mobilů žádný význam není a také si jimi zakrývají tváře. Nejhorší je na této skutečnosti fakt, že se lidem v rouškách na koncerty jednoduše nechce. To je skutečná tragédie pro celou kulturu.
Nedávno jste vydal nové album, jehož název je Tisíc a jedna noc. Inspiroval jste se známými arabskými pohádkami, nebo se za názvem skrývá úplně něco jiného?
Spousta lidí má zakořeněnou představu o této knize, že se jedná o pohádky, i když se o ně vůbec nejedná. Jde o dobové příběhy plné násilí a erotiky. Pravdou však je, že ji většinou nikdo skutečně nečetl, a tak vlastně každý jen opakuje názor ostatních, který je stejně nepodložený. Takovým způsobem vznikají předsudky, které nesnáším. Snažím se tedy upozornit i na to, abychom ke všemu přistupovali s čistou myslí a jednotlivě. Abychom odhodili staré předsudky, které vedou pouze k omylům. Analogicky to platí i o hudbě. Poslouchejme vše otevřeně a jen tak budeme mít ze všeho užitek. I když poznáme, že se nám něco nelíbí, je nám to nepříjemné, přece i toto poznání je pozitivní. Poznali jsme totiž kousek sami sebe. Pokud ovšem na základě názorů jiných lidí něco odmítneme, nepoznáme ani danou uměleckou věc, ani sebe. Rád bych, aby si lidé položili otázku: "Jaké je nové album Martina Chodúra Tisíc a jedna noc?" A odpověděli si na tuto otázku sami a pro sebe...
A komu je podle vás album určeno?
Skupině lidí, kteří mají rádi hudbu založenou na melodii, hudbu s obsažnými texty a kvalitním zpěvem. Pořád je to, myslím, zpěvácké album. Vzhledem k množství hudebních stylů, kterých se na něm dotýkám, je to taky jistě album pro otevřené posluchače. Musím říct, že je to velmi upřímné album, které vychází z mé přirozenosti. Mým cílem není v tvorbě nutně jen materiální zisk či popularita, ale zejména zisk znalosti vlastního já. Nechci však, aby lidé v mé hudbě poznávali to moje já, ale naopak jejich vlastní já. Není to hudba, která chce být pouze hezkou kulisou, ale hudba, která chce být skutečně poslouchána a vnímána. Uvědomuji si ale, že v dnešní době jsou to poněkud vyšší nároky.
Kdo nebo co vás v hudbě inspiruje úplně nejvíc?
Těch lidí i věcí by bylo nespočet. Vážím si obzvláště těch umělců, kteří v hudbě vychází z vlastního přesvědčení a zároveň dokážou své myšlenky prezentovat v přístupném formátu, takže nejsou okrajovou alternativou. Z tohohle hlediska je mi blízký Frank Zappa či Ástor Piazzolla. Inspirují mě jejich neústupnost a individualismus. Z novější hudby mám rád například i hudbu čistě elektronickou, která umí překročit svět tradičně definovaných hudebních stylů a poskytnout nové zvuky, a tak i nové zážitky. Rád si poslechnu například trip hop, který je ale dneska už také starším žánrem. Ale co vlastně není? Člověka nakonec může inspirovat naprosto vše a já se snažím být všemu otevřený. Tyto nejrůznější vlivy jsou pak, myslím, slyšet i v mé tvorbě.
