Alena Mornštajnová: Pořád slyším, že něco nejde. Kdybych to poslouchala, sedím doma v bačkorách a život znám jen z televize | Pro ženy | Blesk.cz
Premium

Alena Mornštajnová: Pořád slyším, že něco nejde. Kdybych to poslouchala, sedím doma v bačkorách a život znám jen z televize

6. prosince 2019 | 06:00

Usměvavá spisovatelka za své dílo před pár dny získala ocenění Kniha roku. Pro její román Tiché roky hlasovalo nejvíce čtenářů. A to je jen další důkaz toho, jak moc se dokáže svých čtenářů dotknout. Nám prozradila, jestli čerpá příběhy ze svého života a co ji nejvíce trápí a bolí...

Alena debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Románem Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek. Když jsem si otevřela její první knížku a začala číst, odtrhla jsem se jen ve chvílích, kdy jsem si vařila kávu, abych neusnula a mohla číst dál.

Já, moje maminka, sestra i kamarádky u vašich knížek brečíme. Jak to děláte? Na jakou strunu nám to hrajete?

Opravdu brečíte? Ale já to nedělám schválně. Na počátku všech mých knih je skutečný příběh, který jsem někde zaslechla, nebo člověk, kterého jsem potkala. Motiv pak žije v mých myšlenkách a rozvíjí se, a pokud se mi zdá dostatečně zajímavý a nosný pro téma, které mě právě zajímá a nad kterým se chci víc zamyslet, vznikne z něj někdy kniha. Takže mé příběhy jsou jako život – někdy úsměvné a lehké, jindy smutné a tíživé. Ale protože jsem optimistka a věřím, že všechno, co se děje, má nějaký smysl, je v mých knihách i naděje.

Jsou vaše knihy odrazem vašich životních příběhů?

Nepatřím k autorům, kteří čerpají ze svého života nebo ho přímo zapisují. K takové otevřenosti jsem nedospěla a asi nikdy nedospěji. Jednak si chci uchovat své soukromí, jednak, co si budeme namlouvat,

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Autor: Hana Vítková