Pátek 22. listopadu 2024
Svátek slaví Cecílie, zítra Klement
Oblačno, sněžení 2°C

Jana Paulová: Pořád si s mužem posíláme srdíčka

28. října 2019 | 06:00

Je tak dobrá herečka, nebo opravdu nikdy nemá špatnou náladu? Přesně na tohle myslíte, když se díváte do oříškově hnědých očí, které na vás hledí s nadšením, zvědavostí a očekáváním, co přijde. A to je závazek i pro vás – přece ji nezklamete a nebudete se ptát na hlouposti!

Jenomže ono není těžké po pár minutách s Janou Paulovou v podstatě zapomenout, že si s ní povídáte pracovně. Jedna historka střídá druhou, přijdete na pár společných známých, občas uletí i nějaký peprnější výraz a za hodinu strčí do dveří kolega, který řekne: „Ehm… Janinko, budeš muset jít hrát…“

Znáte ten vtip, jak dvě ženy propustí z vězení, kde byly deset let v jedné cele? A jedna druhé říká: „Já ti odpoledne zavolám, abychom si to dopověděly, jo?“ Takhle by to s Janou Paulovou šlo klidně taky. Povídání s ní plyne klidně, příjemně, hřejivě, mile, ale i s temperamentem, kterého má na rozdávání.

Herečka a režisérka. Jak se tyhle dvě poměrně dost rozličné polohy dají skloubit?

No, podívejte, já sama sebe režíruji celý život a ve všem, takže bych řekla, že už to celkem umím. A pokud jde o představení, o němž je řeč – Lady Oskar – tady jsem režisérka i herečka. A já jsem sama sobě přísným režisérem! S některými kolegy jsem už hrála, takže když šli na casting Lady Oskar, věděli, co je čeká a že do všeho stejně pořád kecám. A očividně jim to nevadí.

Má představení něco společného se slavnou francouzskou komedií, kde hrál hlavní roli Louis de Funès?

Hledala jsem silný, komický, ženský příběh. A našla ho. Po těch mnoha reprízách si snad můžu dovolit trochu úlevy – lidé se pořád smějí. Což ovšem neznamená, že mě nepronásledují noční můry. O tom, že stojím před diváky, že nikdo neví, proč tam jsem, a nikdo se ani nezasměje. To bude ale strach asi každého klauna. Proto vždycky říkám kolegům – hele, když se u komedie nikdo nebude smát, rychle přehodíme na sociální drama. Zatím jsme to ještě udělat nemuseli. 

Existuje nějaká zvláštní magika jeviště? Opravdu je to jiný svět, kde herci zapomenou na sebe a stanou se někým jiným?

Nevím, jestli má divadlo přímo kouzelnou moc. Je ale fakt, že občas sotva vyjdu nebo sejdu schody nebo pak ještě pět minut před začátkem představení cítím únavu, stres a nikam se mi nechce. Jenže to se strašně rychle změní. Vyjdu před lidi a jako by se ve mně sepnul někdo další.

Všechno, co mě bolelo, bolet přestane, to, co mi ještě před hodinou připadalo nemožné, je

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Autor: Hana Vítková
Video se připravuje ...