4°C
Na konci roku si vždycky s rodinou sednu a řekneme si, jaký byl letošní rok, a taháme si tarotovou kartu na další. Bilancujete na konci roku i vy?
Já jsem bilancovala v životě jen jednou, a to loni, když mi odešla maminka. Došlo mi, že už nejsem dítě, že už se nemám kam schovat. Nebyla jsem na to připravená. Maminka pro mne byla tou nejúžasnější bytostí na světě. Teď je všechno jinak. Život je stále krásný, ale těžší. Ta zodpovědnost je teď na mně.
Co vám pomohlo? Musel to být neskutečný smutek.
Když je potřeba, nebojím se brečet. Ale nesmí to trvat moc dlouho, abych si v tom nezačala libovat. Smutek navíc není tak zlý, horší je beznaděj a zoufalství. Smutek se dá zvládnout a někdy jen vlastně upozorní na to, že něco cítíte.
Podívejte se, jak mluví Lucie o rozchodu s milencem:
Myslíte si, že člověk může svůj osud ovlivnit?
Vždycky máte na výběr. Myslím si, že člověk do třiceti vypadá, jak ho stvořil Bůh, ale po třicítce si za to zodpovídá sám. A osud můžou ovlivnit rodiče a prostředí, ve kterém vyrůstáme, ale pak jsme jako šípy vystřelené do světa a musíme se s tím nějak vypořádat. Já nikdy nic nevzdávám, zkouším věci ze všech stran a hledám tu nejmilejší cestu. Nejmilejší pro sebe i okolí.
Změnil se váš život po padesátce?
Padesátka pro mne nebyla přelomová. Jsem přesvědčená o tom, že si vše tvoříme ve svém srdci a ve své mysli. A tam mi ještě padesát nebylo.
Říká se, že v tomhle věku potřebuje člověk trochu samoty, a vy musíte být neustále mezi lidmi. Nemáte jich někdy dost?
Já mám často dost sama sebe, ale lidi mě ještě bavit nepřestali a asi ani nepřestanou.
Celý rozhovor si můžete přečíst v novém čísle tištěného Blesku pro ženy, které vychází v pondělí 18. prosince a je na stáncích celý týden.
