Co je zajímavého na šťastné mamince a spokojené manželce Saše Kohoutové? Napsala skvělou a potřebnou knihu "Praha s dětmi na krku" a přitahuje ještě něčím jiným: jako součást silných ročníků 70. let sdílí téměř modelový osud současných aktivních třicátnic. Možná to vypadá, že starat se o dítě a přitom psát knihu je vlastně hračka. Není. Knížka "Praha s dětmi na krku" má podtitul "Výlety pro malé nožky", a ty malé nožky, které pomyslně prochodily celou Prahu, patřily tehdy roční Sašině dceři Elišce. Na mateřské se člověk neválí A kde se vzal nápad napsat takovou knihu? Saša vystudovala český jazyk a literaturu na filozovšech fické fakultě, později zakotvila jako editorka ve velkém vydavatelství, než se konečně profesně "našla" jako manažerka marketingu. "S nápadem na knížku přišla moje bývalá kolegyně z vydavatelství. A realizace byla opravdu hektická. Ráno se malá probouzela kolem šesté, manžel odjel do práce, a já už se věnovala jen Elišce. Když totiž s ročním dítětem sednete k počítači, za chvíli je máte na hlavě, pak i ve šuplících, skříňkách, v kytkách či v kuchyňské lince. Jakmile batole usnulo, byt byl jako po výbuchu - nastalo uklízení, vaření a příprava na odpolední cestu po stopách vznikající knihy," vypráví Saša. Od Vyšehradu po Vltavu Strategie byla jasná: Prahu si Saša rozdělila na několik částí a do každé z nich podnikla nejdřív cestu "objevovací" a potom ještě "prověřovací". Památky, restaurace, hřiště, bezbariérové trasy - plus příběhy a informace pro malé i velké a nekonečné hledání na internetu. "Jednou, to už byl podzim, napadl první sníh a já jsem s malou obíhala na vylidněném Vyšehradě jakousi rotundu. Papíry mi vlály v ruce, mrzly mi prsty, malá byla zabalená jako eskymák a seděla v kočárku. Připadala jsem si jako šílená matka! Ještě, že na mě někdo neposlal sociálku," vzpomíná Saša s úsměvem. Na sezení u počítače jí zbýval čas tak od jedenácti večer do tří do rána. Dilemata "Pozdní odpoledne a večery jsem trávila s manželem. Jsme spolu téměř čtyři roky a pořád si spolu rádi povídáme. Jsem zamilovaná manželka a šťastná maminka," říká Saša, která svého muže potkala, když jí bylo devětadvacet. "Měla jsem v té době osmiletý vztah, takže naše začátky nebyly lehké, bohužel jsem ublížila jednomu velmi dobrému člověku... Dnešní móda dlouhého chození má možná mnoho výhod, ale ne každý vztah to vydrží," říká Saša. "Ve společnosti je trend, že se ženy i muži bojí převzít zodpovědnost za někoho dalšího a vzdát se svého komfortu a kariéry. A úplně chápu, že to není lehké. My například plánujeme ještě jedno dítě. Ale kdy? Mít je hned a odložit kvůli tomu návrat do práce, kterou miluju, třeba i s rizikem, že tu prodlevu později těžko doženu... Nebo je plánovat na pozdější dobu, ale bát se toho, že budu mít problémy s otěhotněním a v padesáti se budu starat o desetiletého potomka?" uvažuje. Nepochybuje však, že se vším, co přijde, se se svým mužem dokáží vypořádat. Nekonečné objevy A co na svých poutích po Praze Saša ještě objevila? Během cestování hromadnou dopravou s kočárkem zjistila například, že teenageři jsou milí a ochotní, zatímco mladým mužům je lepší si o pomoc s kočárkem říci, neboť se ostýchají technické manipulace s vozítkem. Že nejčastěji nabídne pomoc mamince s kočárkem žena středního věku ověšená nákupními taškami. Že kojit můžete kdekoliv a nemusíte při tom být nápadná a že "baby friendly" podniků, tedy podniků vstřícných k dětem, je v Praze žalostně málo, i když už se dají objevit. Že na mateřské můžete zvládat spoustu věcí kromě dítěte a že vůbec musíte jen trochu chtít a snažit se, aby váš život byl pestrý, hezký a šťastný. Až když se se Sašou setkáte osobně, pochopíte, že tahle mladá, pozitivně uvažující žena to všechno zvládá a že takových žen je určitě spousta - a to vám vlije novou energii do žil.