2°C
Jste opravdu v nejvytíženějším období svého kumštýřského života?
Jednoznačně. Účast ve Žroutech, které režíroval Marek Najbrt, mi zprostředkovala jeho žena Kateřina Oujezdská, která mě zastupuje a sama ví nejlíp, v kolika různých záležitostech jsem namočen. Měl jsem skutečně hrát sám sebe, tedy lehce neurotického přetíženého šmíráka, který platí hypotéku a dře od rána do večera jak idiot. Bohužel i zaplaťpánbu jsem teď skutečně ve fázi, kdy je příležitostí víc, než je zdrávo.
Jste za to rád?
To víte, že jo. Mohl bych se začít ošívat a nasadit masku upracovaného dělníka umění, ale to jsou jen takové klamy. Herce daleko víc stresuje nedostatek uplatnění než to, že je o jeho práci zájem a je na ni vidět. Takže já si nestěžuju. Unavenej ale jsem, to ano.
Lidé vás znají vesměs z komediálních rolí. Jaký typ humoru je vám nejbližší?
Nedokážu s čistým svědomím říct, zda se považuju za intelektuálního komika horníčkovského typu nebo jestli se nejvíc bavím, když si Geňa sundá trenky. A jsem vlastně rád, že se na tohle téma nemusím nikomu zpovídat. Nevadí mi spolupracovat s lidmi z obou zmíněných pólů, stejně dobře se pobavím v postavě Jouzy v muzikálu Ať žijí duchové jako v představení Tři gentlemani s Markem Ebenem a Janem Vlasákem ve Viole.
Když ještě zůstaneme u Žroutů – co s vámi jako milovníkem dobrého jídla dělá současný boom televizních cooking show?
Se mnou to nedělá vůbec nic. Ale je pravda, že vaření je symbol doby. Kdo se dneska na televizní obrazovce nezjevuje v zástěře nebo nevydal aspoň dvě kuchařky, tak v showbyznysu nic neznamená. Přesně to v jednom rozhovoru vystihl Milan Lasica, kterého si hrozně vážím. Na otázku, proč se v posledních letech tak málo objevuje na obrazovce, se dlouze zamyslel a odpověděl: „Možno preto, že neviem variť.“
Celý život hrajete v Semaforu, kam jste přišel už pár let po premiéře filmu, který vás ještě jako kluka proslavil – po Sněženkách a machrech. Jak na ten film vzpomínáte? Říká se, že to byl permanentní flám...
To byl. A v tom taky tkví tajemství úspěchu filmu. Protože ten flám, a pokud ne permanentní, tak aspoň jednorázově intenzivní, zažili všichni. Každá generace se jednou ocitla na lyžařském výcviku a prošla si tím očistným martyriem prvních zamilování a prvních mejdanů a kocovin. To složité období lidského dozrávání tenkrát Ivo Pelant a Radek John šikovně vystihli, trefilo se to i s režisérem a obsazením a vznikl milý film odpovídající tomu, jak tenkrát ty lyžáky probíhaly. Jen mi dodnes není jasné, proč z toho vznikl takový kult. Což možná souvisí s tím, že nejsem vnitřně spokojen se svým výkonem, připadám si tam unylý a nudný, takový hezký kluk, který zdobí a občas pronese pár filozofických myšlenek, ve kterých mu nevěřím ani nos mezi očima. Já na tom filmu fakt neujíždím.
Bylo to tím „unylým“ výkonem, že jste se po Sněženkách a machrech na rozdíl od Suchánka, Jeníčkové a Duchoslava neprosadil?
Jste první, kdo tuhle myšlenku nadnesl, a je to klidně možné, třeba jsem byl vážně jen takovej trouba k sežrání… Každopádně, nejenže jsem po tom filmu nešel nahoru, naopak jsem si sednul na zadek. A seděl jsem na něm opravdu dlouho, vlastně pětadvacet let. Jasně, existoval jsem, měl jsem rodinu, snažil se prosadit v textařském řemesle. Žádná sláva to ale nebyla. Málo platné, kdo není večer v bedně, nežije.
A jak jste se sám sobě líbil v pokračování Sněženky a machři po 25 letech? Už to bylo lepší?
Podle mě jsem tam herecky daleko zajímavější. Taky to bylo tím, že bylo co hrát – z roztomilého Radka Převrátila byl najednou naštvaný a zlomený intelektuál, kterému v životě nevyšlo vůbec nic. Ač byl ten film kritiky zatracen, lidi na něj do kin přišli a je možné, že jak jsem si Sněženkami a machry na dlouhá léta zavřel dveře, tak jsem si je pokračováním toho filmu zase otevřel.
Celý rozhovor s hercem a muzikantem a další články najdete v časopise OK! Magazine.
