2°C
Sportovní příběh chlapíka, který osobním příkladem doslova pomáhá na nohy handicapovaným po celém světě, však ještě nekončí. Čeká ho pátá paralympiáda v řadě. Všechny předchozí vyhrál…
Chystáte se do Ria. Těšíte se, soustředíte nebo nervujete jinak než v případě těch předchozích?
Je to jiné, přiznávám. Úrazem, který jsem utrpěl před dvěma lety, se úplně změnily moje ambice a to, co od účasti v Riu čekám nyní. Před zraněním jsem plánoval, že se v Riu rozloučím s kariérou a že se rozloučím na vrcholu. Bohužel úraz vše změnil a nakonec je pro mne největší vítězství, že jsem se vůbec na tu paralympiádu nominoval. Odjedu tam ale spíš jen s ctižádostí vymačkat z toho svého zraněného těla maximum.
Na druhou stranu si můžete hry konečně užít.
To je pravda. Na předchozích čtyřech paralympiádách ode mne každý čekal vítězství nebo aspoň stupně vítězů, což bylo trochu stresující. Teď si hry vychutnám a budu vnímat velikost té akce.
Kde jste po tom strašném pádu bral motivaci pokračovat v závodění?
No, nebylo to úplně jednoduché. Byl jsem třináct sezon na absolutním vrcholu, i když jsem občas něco prohrál, vždycky jsem byl tím, kdo udával tón. Při návratu nebylo nejtěžší překonat fyzické následky zranění, ale spíš přimět hlavu, aby se srovnala s tím, že tělo už tolik nemůže. Dobře jsem věděl, že v každém kopci jsem býval schopen jet o tři kilometry v hodině rychleji. Nebyl jsem ale bláhový, abych si myslel, že se dostanu na stejnou úroveň jako předtím. Spíš jsem to všechno dělal kvůli svým fanouškům. Nechtěl bych, aby to vyznělo jako klišé, ale říkal jsem si, jak dětem, které mi ve školách kreslily obrázky, poděkovat za tu podporu. A dospěl jsem k tomu, že nejlíp udělám, když se k závodům vrátím. Od té chvíle byly i tréninkové útrapy snesitelnější.
Po pádu v Jižní Karolíně jste se ocitnul v umělém spánku. Dá se bolest po probuzení nějak srovnat s tím, když jste se jako kluk probudil bez pravé nohy pod kolenem?
Možná to je dar, ale já si špatné věci nepamatuju. Na bolesti po amputaci si nevzpomínám, i když rodiče nebo kamarádi by vám asi potvrdili, že jsem si na ně stěžoval. A teď už je ani nevnímám. Mám za sebou přes dvacet let kariéry a můj práh bolesti je asi jinde, než ho mají ostatní. Cyklistika je totiž sport, v němž své tělo týráte každý den, stejně jako v maratonu a jiných torturách.
Stejně to ale muselo strašně bolet.
Kdoví, jak bych to zvládal bez léků. Na druhou stranu se snažím tišicí léky používat co nejmíň. Když vás tělo bolí, tak aspoň víte, kde přesně, a dokážete s tím pracovat.
Ten okamžik, kdy vám na Letné v roce 1985 přejel náklaďák nohu, se vám asi mnohokrát ve zlých snech vracel. Měl jste pak vztek, cítil jste lítost, nespravedlnost?
Ne. Já se nejvíc bál toho, abych nevzbuzoval lítost. Před zraněním jsem byl dost zlobivý kluk, extrovert, který rád bavil lidi kolem. Byl jsem rád, když mě lidi obdivovali. Takže jsem se hned po amputaci do všeho pouštěl naplno a snažil se, abych třeba sport dělal líp než moji zdraví spolužáci. Aby pak za mnou někdo přišel a řekl: „Ty jseš fakt frajer!“
Co myslíte, jak dopadnete v Riu?
Myslím, že spousta lidí bude zklamaných, protože by ode mě chtěli medaili. Já jsem ale na 99 procent přesvědčený, že žádná medaile nebude. Na druhou stranu, sport bývá spravedlivý – tréninku dávám maximum a mám možná ještě větší vůli než dřív. Byl bych šťastný, kdyby se mi podařilo vybojovat aspoň jednu bronzovou medaili. A když se to nepodaří, nevadí. Povedlo se mi toho ve sportu desetkrát víc, než jsem čekal, a dneska už nemám komukoli co dokazovat. Spíš jsem vděčný, že ještě můžu závodit, a kolikáté místo to hodí, záleží už na soupeřích a momentálním štěstí. Ale vlastně je to úplně jedno.
Celý rozhovor s Jiřím Ježkem najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.
