Co vám hráli v dětství?

Musím říct, že mé dětství bylo krásné a bezstarostné, za to jsem dosud vděčná. Tatínek byl varhaník a také dirigent dvou pěveckých sborů, maminka zůstala dlouho v domácnosti, takže měla čas se mi věnovat, to je myslím pro výchovu klíčové. Do práce nastoupila až někdy kolem mých třinácti, šla dělat vychovatelku do družiny.  

Jak jste ovlivnila své dva syny?

Patřím mezi rodiče, kteří věcem nechávají volný průběh a dětem možnost volby, ať si samy vyberou. Z donucení se ještě nikdo umělcem nestal a není nic hroznějšího než dělat celý život práci, která vás nebaví. Roli ovšem hrají i geny a ty zaúřadovaly i u mých synů. Oba jsou úspěšní hudební skladatelé a jsem ráda, že si to vybrali. Když byli malí, měla jsem vždycky trochu výčitky, že jsem od nich musela odjíždět na turné. Nikdy mi to naštěstí nevyčítali.  

Jaká jste byla máma – přísná, nebo laskavá? 

To byste se musel zeptat jich. Ale spíš patřím k pečujícím typům, asi to mám po mamince.

To se netýká jen dětí, starám se o zahradu, pěstuju rajčata a salát, vyrábím džem z rybízu a meruněk. Ráda vytvářím útulný domov. Taky jíme společně u velkého stolu. Je to takové stmelující a všichni to máme rádi. 

Co děláte jen extra sama pro sebe? 

Vlastně skoro nic. Chodila jsem jeden čas do fitcentra, ale hodně krátce, vadil mi ten vydýchaný vzduch – a někdy i dost nevábný. Já potřebuju nutně vzduch, v zimě i v létě hned po probuzení první, co udělám, je, že vyvětrám. Taky ráda chodím, nebo tedy spíš lítám. Nevydržím dlouho sedět. Pochopitelně mě už občas něco píchne nebo se něco jinak ozve, teď zrovna mám virózu, ale vím, že to už jinak nejde. 

Také se říká, že člověk je tak starý, na kolik se cítí...

No, to asi nebude tak úplně pravda, pokud budete vážně nemocný, je vám houby platné, na kolik se cítíte. Ale psychika určitě hraje roli. Čím víc na bolest myslíte, tím víc ji cítíte. Na mě zabírá přesvědčování sama sebe, že na tom nejsem tak špatně, a taky mám dost energie, ta pomáhá hodně. Nejhorší je tomu podlehnout a začít se litovat, jaký jsem chudáček. Mám i to štěstí, že se mi zatím vyhýbají vážnější choroby. Jen mě občas trochu zazlobí páteř, tak chodím na masáže, trochu cvičím doma, ale spíš jdu ven, na procházku.  

Nechala jste si někdy „pomoct“ od plastických chirurgů? 

Ano, a nevidím důvod, proč to tajit nebo se za to stydět. Nechala jsem si udělat víčka a krk, a tak už chci zůstat, žádné výplně nebo botox. Pár vrásek sice mám, ale patří k věku, přestala jsem se jimi zabývat. Není nic trapnějšího, než když nějaká babička chce za každou cenu ze sebe udělat mladici a nechá se celá předělat. Stejně to každý pozná a je to spíš nepřirozené než omlazující.  

Jaký máte přístup k dietám?  

Záporný. Bohatě stačí nebýt líný a řídit se heslem našich předků: „Jez do polosyta a pij do polopita“. Dávám si každý večer sklenku červeného, vařím z čerstvých potravin, jím hodně zeleniny a ovoce. Taky se snažím být pozitivní a velkorysá, protože se ráda směju. A jsem ranní ptáče, brzy vstávám. Po koncertech to bylo složitější, ale ani tehdy jsem nijak nevyspávala.  

Člověk je ale hříšná nádoba, určitě ani vy nebudete výjimkou. 

To nejsem, ale své hříchy si nechám s dovolením pro sebe. Ale pokud jde o zdraví, mým největším hříchem bylo kouření. S tím jsem však sekla ze dne na den a už nikdy jsem si nezapálila. Ani jsem si na cigaretu nevzpomněla. Nebyla to otázka pevné vůle, bohudíky mi prostě jednoho dne přestalo kouření chutnat.