2°C
Vaší srdeční záležitostí je Brazílie, kam už skoro deset let jezdíte. Byla vaše první cesta do Ria splněným snem – nebo jste si Brazílii oblíbil právě až po té první cestě?
Byla to cílená cesta. Poprvé jsem do Brazílie přijel v roce 2008, to už Tam Tam nějakých devět let fungoval. Ale mně bylo jasné, že potřebuju jet ke zdroji. A pochopit sambu. Nejdřív jsem byl v Riu de Janeiro, v dalších letech jsem jel do brazilského státu Bahía, pak zpátky do Ria. Musím říct, že Rio jsem si zamiloval. Tamní samba je trochu jiná než v Bahíi. Hraje se v Riu spíš styl batucada, kdežto Bahía je víc africká, je v ní cítit třeba reggae.
A co karneval v Riu, určitě jste ho zažil na vlastní kůži. Říká se, že je to největší show světa.
Zažil jsem ho několikrát. Je to výbuch emocí. To, co já v Čechách dělám s patnácti bubeníky, hraje na sambodromu v Riu tři sta lidí. Jde z toho mráz po zádech. Něco nejde popsat slovy – třeba ten pocit, když je na tribunách sambodromu devadesát tisíc lidí a všichni zpívají písničku té školy samby, jejíž hráči zrovna procházejí ulicí. Nepředstavitelný zážitek – pro hudebníka, výtvarníka i divadelníka. Ty nejbohatší školy samby předvádějí show s hudbou, tancem, alegorickými vozy, úžasnými kostýmy.
Samba je dnes celosvětový fenomén. A vy jste jejím oficiálním propagátorem. Máte na to dokonce „glejt“!
V Riu jsem před několika lety skutečně obdržel cenu od mezinárodní asociace Samba Global – za propagaci karnevalu a samby.
Takové ocenění asi nemá mnoho Evropanů.
To asi ne... Já vím jen o německé skupině Bloco X. Se mnou cenu dostal velmi slavný brazilský zpěvák Pedro Luis. To byla velká čest.
S dalšími slavnými českými bubeníky Pavlem Fajtem a Davidem Kollerem už léta pořádáte Slet bubeníků – koncert, který zpravidla vyvrcholí společným bubnováním. Kolik bubeníků jste už slyšel hrát najednou – na Sletu a vůbec?
Tomu, co se děje na karnevalu v Riu, se nic nevyrovná. Jedna brazilská škola samby má třeba sedm tisíc lidí a jejím srdcem je baterie bubeníků, kterých je dvě stě, dvě stě padesát, ale třeba i tři sta padesát. Každá ze škol má své barvy, své dresy, přirovnal bych to k fotbalovým klubům. Když jsem jednu z těch baterií slyšel poprvé, vytryskly mi slzy. Vždyť moje škola samby mívá dvacet až čtyřicet bubeníků...
Celý rozhovor a další zajímavé texty najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine, které je právě na stáncích.
