1°C
Váš nový snímek Regression se zprvu může zdát jako tuctový psychohoror, děj se ale znenadání stočí do velmi abstraktní roviny. Hádám, že to byl od začátku záměr.
Nešel bych do toho, kdybych si myslel, že se jedná o něco, co už jsem předtím dělal. Už jsem v životě prokázal, že neoblékám obnošenou vestu. Mě osobně tohle téma zas tak nepřitahuje, ale důvěřoval jsem Alejandrovi (režisér a scénarista Alejandro Amenábar, pozn. redakce), protože jeho práce je kreativní. O věcech opravdu přemýšlí a jeho pohled je fascinující.
Takže to nikdy neměl být klasický horor?
Není to horor. Je to spíš film o strachu. Jak nás strach může zablokovat, uvěznit v kleci naši mysl a donutit nás ustoupit do jiného světa.
Jaká byla práce s Emmou Watson, která ve filmu hraje s vámi?
Emma má v sobě vzácnou duši. Překvapilo mě, jak je tahle pětadvacetiletá slečna neuvěřitelně silná osobnost. Výkony, které podává, dalece přesahují její věk. Obdivuhodně se popasovala se svou rolí, její postava je vlastně srdcem celého filmu, pojí jednotlivé linky.
Myslím, že je to ani nenapadlo. O mou práci se moc nestarají.
Pracovně to pro vás byl pozoruhodný rok – film Chlapectví, který se natáčel celých dvanáct let, vám vynesl oscarovou nominaci. Není to zvláštní pocit, že už je po všem?
S Richardem Linklaterem (režisér snímku, pozn. redakce) jsem natočil už osm filmů, takže je to trochu pocit, jako že želva konečně vyhrála závod.
Zalitoval jste někdy, že jste se Chlapectví upsal, vzhledem k omezením, která s tím přicházela?
Bylo to naopak. Tohle natáčení bylo tak jedinečné, že všechno ostatní, co jsem v mezidobí dělal, jsem přizpůsoboval právě Chlapectví. Dělat něco, čemu tak věříte, je vzácné. Od první chvíle před třinácti lety jsem se nemohl dočkat, až to uvidím. Přitom to mohlo ovlivnit tolik faktorů. Nebýt pro to všichni tak nadšeni, klidně jsme to mohli po čtyřech letech vzdát a vůbec to nedokončit. Nazval bych to čirým úsilím obyčejných duší.
Oscar měl být váš, zasloužili jste si ho.
Je od vás milé, že to říkáte. Vždycky mě bavilo herectví, které nepoutá pozornost jen samo na sebe. Snažím se na tyhle věci nemyslet a víc se soustředit na jiné věci. K čertu s tím, stejně jsme jim nakopali zadek.
Máte čtyři děti a otce hrajete v Chlapectví i v Good Kill. Přinášíte do rolí i něco z vlastní perspektivy?
Děti vás přimějí reagovat mnohem víc na svět, který vás obklopuje. Když jsem se stal poprvé otcem, byl jsem naprosto šokován hloubkou zkušeností, které jsem prožíval. Bylo fascinující se vyrovnat s veškerou tou zodpovědností a totálním přehodnocením života.
Jakou nejlepší radu jste kdy dostal?
Byla od Robina Williamse. Během natáčení Mrtvých básníků mi řekl: „Ethane, přeji ti úspěch, ale skromný úspěch. Jsou totiž dvě věci, které je velmi těžké překonat – příliš mnoho selhání a příliš mnoho úspěchu. Obojí vypráví svůj příběh.“ Opravdu to ve mně od té doby zůstalo a často o tom přemýšlím. Je pouze na vás, jak se vypořádáte s osudem.
Celý rozhovor a daší skvělé texty najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine, které je právě v prodeji.
