2°C
Máte nějakou zvláštní metodu, jak ze sebe po představení „svléknout“ roli?
Naštěstí jsem ten typ, který umí přepnout. Když představení skončí, prostě jedu dál a začnu řešit úkoly, které jsou přede mnou. Už v metru jsem Táňa Medvecká, která nese tašku s nákupem.
Čeká vás doma druhá směna? Vaření, úklid…
Jak kdy. Naštěstí mám velmi tolerantního manžela, který nikdy neklepal vidličkou o prázdný talíř a nedožadoval se večeře nebo nekontroloval, jestli je utřený prach. On sám je vytížený prací, neustále něco studuje, ale jako Dalibora naučila nouze housti, tak i můj muž umí udělat moravské vrabce, a dokonce se pustil i do knedlíků.
Takže nepotřebujete přiběhnout domů a chystat večeři…
To naštěstí ne. Holky už jsou z domu a muž je poměrně samostatný.
Není vám doma bez dcer trochu smutno?
Trochu dost. Navíc loni zemřela nejdřív maminka mého manžela a za měsíc na to i maminka moje. Najednou si uvědomuju, jak mě vlastně těšilo dělat velké rodinné nákupy a chystat všechny ty rodinné výjezdy a dovolené… Zkrátka starat se o druhé. Byl to zápřah, ale mělo to smysl. Často se přistihnu, jak podléhám železnému zvyku, že hned po skončené práci utíkám domů, i když bych mohla zajít někam na výstavu nebo do kina.
Prý nerada mluvíte o sobě. Proč?
Nepřipadá mi to zajímavé. Zajímavé je snad jedině to, co dělám.
Dobře, ale třeba to, že jste fotbalová fanynka, by u vás málokdo čekal.
Ale o fotbal se přece zajímá spousta lidí! Navíc nežiju fotbalem. Na stadionu jsem byla jednou v životě a musím se přiznat, že mě až překvapilo, jak jsem se chovala. Strhla mě ta atmosféra, řvala jsem, fandila a užívala si to, až mě dcery okřikovaly. Úplně miluju ty chvíle, kdy dá útočník gól a pak se rozeběhne a na kolenou prosviští pár metrů a ostatní kolem něj skáčou a radují se jako malé děti. I když mi vždycky vrtá hlavou, jak je možné, že to ta jejich kolena vydrží.
Doléhá na vás stárnutí?
Přece mám oči a vidím, ne?! Nejmoudřejší asi je vzít to jako daný fakt a moc to neprožívat. Vrásky jsou to nejmenší, horší je, když si uvědomíte, že stárnutí s sebou nese i zdravotní potíže a omezení. A pak nezbývá než se modlit, aby jich bylo co nejmíň, a možná i trochu na sobě pracovat ve smyslu zdravého životního stylu, snažit se být pozitivní, moc se neohlížet zpátky, ale upínat svůj zrak dopředu. A v tomhle ohledu mám štěstí, že mám kolem sebe obdivuhodné příklady. Víte, co řekla Soňa Červená při oslavě svých devadesátých narozenin? Poté, co byl přečten výčet všech jejích rolí, který zabral šest hustě popsaných stran, prohlásila, že na vysněnou roli teprve čeká. Není to úžasný? Nebo si vždycky vzpomenu na pana profesora Lukavského, který se, když už byl hodně starý, přibližoval k divadlu krok co krok, doslova se šoural, a jen vešel na jeviště, stál rovně jako svíce. Herci to zkrátka takhle mají. Večer co večer se snaží dokázat, že to ještě zvládnou. Doufám, že to budu mít taky tak.
To si umím představit. Ale co je mimo mou fantazii, je to, že vystoupíte na jeviště ve chvíli, kdy je vám opravdu hodně bídně, a přesto začnete hrát.
Při představení na jevišti necítíte ani bolest zubů! Maminka mi umřela v půl dvanácté a ve tři jsem hrála ve Strakonickém dudákovi. Co jsem mohla dělat? Ono to hraní může být i terapie. Během jedné dramatické a dojemné scény ve vězení jsem v to odpoledne brečela opravdu hodně. Naštěstí jsem nemusela hrát nějakého kašpara.
Celý rozhovor a ještě mnohem víc si můžete přečíst v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy:
