Působíte navenek přísně, úspěšně i tak, že nepotřebujete mužského parťáka, protipól… Je to tak?

Povrchní pohled velmi často klame. To, že nějak působím, vůbec neznamená, že taková jsem nebo že nepotřebuji blízké a láskyplné vztahy. Považuji svého partnera, rodinu a přátele za nezbytnou a obohacující součást svého života. Vždyť už v Bibli se říká „nedobře člověku samotnému“.

Muži se vás nebojí?

To se ptejte spíš těch mužů. Ti, kteří jsou mi vnitřně podobní, se vesměs stávají mými kamarády a mám i řadu dlouholetých mužských přátel.

Kdy jste naposledy před StarDance tančila?

Pokud mám brát svůj dosavadní pohyb po parketu za zvuků hudby jako tanec, pak jsem naposledy tančila letos v lednu, na oslavě narozenin. Ale Petr Čadek mi vysvětlil, že tanec NEJSOU kroky do rytmu, ale je to veškerý pohyb MEZI TÍM. Takže jsem do StarDance vlastně netančila nikdy…

V čem vás trénování a příprava na tuhle soutěž překvapily?

Nečekala jsem, že se dozvím, že v tanečních nás naučili některé kroky vysloveně špatně a nevysvětlili nám vlastně skoro vůbec taneční výraz, kterým se jednotlivé tance tolik liší. Zažila jsem během tréninků i velké překvapení z toho, že mě nic nebolelo, a také z toho, jak rychle jsem získala bývalou fyzickou výkonnost. V podstatě jsem za ty tři měsíce, co trénujeme, omládla o dobrých deset až patnáct let.

Většinou mají sportovci speciální jídelníček, aby zvládli daný výkon. Dělala jste si ho i sama pro sebe?

Přidala jsem si maso, které jsem v době před začátkem tréninků už skoro vynechala – přestalo mi chutnat. Pak také mléčné výrobky – sýry, tvaroh – a Pribináčky. Z dietních doplňků jsem zařazovala střídavě koenzym Q10, lecitin a L-carnitin, pro lepší rekonvalescenci po tréninku také magnezium a kyselinu acetylosalicylovou. Ale v podstatě platí, že se mi zvýšil pocit hladu a začaly mi chutnat věci, které jsem v posledních letech opustila. Jím daleko víc.

Točíte další díly pořadu DoktorKA. Říká se, že někdy kovářova kobyla chodí bosa. Jak se staráte vy o své zdraví?

Snažím se být v psychické pohodě, odpočívám pohybem a četbou, nezatěžuji si mysl starostmi, které mi nepřísluší, a mám pravidelný režim dne. Dělám si čas na sebe i na přátele a blízké, otužuji se fyzicky a psychicky a absolvuji prevenci. Díky tomu jsem také zjistila onemocnění štítné žlázy, takže teď beru pravidelně substituční lék a chodím na kontroly. Ale mám ještě rezervy v prevenci některých interních chorob. Budu se muset polepšit.

Některé možná napadne, jak je možné, že coby dietoložka máte pár kil navíc a nejste vyhublá podle trendu…

Nejsem dietoložka, ale internistka, tak možná proto. Jinak je mi ale velmi líto, že módním trendem není postava přirozeně krásná, ale uměle vyhublá. Tento ideál „víly“ a „elfa“ je docela starý a neustále se periodicky vrací. Dříve ale byl též ideál válečníka či mužného reka a ženy-matky či holky „krev a mlíko“. Tyto postavy z našich médií vytlačil ideál podobný spíš pubertálním dětem. Dříve se tomu říkalo „samá ruka, samá noha“. Snad čas ukáže, že v mediálním souboji vyhublá postava versus krásně rostlá nebo robustní vyhraje ta zdravější druhá varianta. Považovat velikost 42–46 u ženy za obezitu je urážka ženské krásy.

Co děláte, když se ve svém těle přestanete dobře cítit?

Zamyslím se, co se to děje, že přestávám být v kontaktu sama se sebou. Většinou to, jak se člověk cítí, nesouvisí s hmotností nebo tvarem těla, ale spíš se sebedůvěrou, sebeúctou a pocitem radosti ze života. Nepovažuji své tělo za vývěsní štít, ale za obydlí své duše.

Propagátorka zdravého životního stylu Olga Šípková se kdysi prý bála dát si něco nezdravého na ulici. Jak s tím na veřejnosti bojujete vy?

Nejsem pokrytec, takže když mám hlad, najím se a vyberu si to, na co mám chuť. Volím kvalitní potraviny a nedbám na postranní pohledy, protože nemám, naštěstí, příliš dobrý zrak. Spíš mě pobaví, když někdo, kdo o mém zdravotním stavu nemá ani páru, vede rádoby „moudré“ řeči na téma, co nakupuji nebo jím.

Řídí se radami pro zdravou výživu i vaše dospělé děti?

Ne, protože jim žádné nevyžádané rady nedávám. Spoléhám na dobrou genetickou výbavu, kterou dostaly do vínku, a na jejich dobrý základ.

Vaší neřestí je kouření cigaret. Jak to?

Vyrůstala jsem v rodině kuřáků a od dětství jsem pasivně kouřila, aniž jsem to tušila. Po odstěhování od rodičů jsem za necelý rok podlehla provokativnímu navádění kamarádky: „Tak si zapal, vždyť nevíš, jestli by ti to nezachutnalo.“ Zachutnalo, bohužel. V době těhotenství a kojení jsem byla stopkuřák, ale celou dobu jsem se těšila, až si zase zapálím. České prostředí je vůči kuřákům zatím benevolentní. V Maďarsku, Itálii a USA jsem nekouřila, protože tam se to veřejně nesmí, takže nikoho s cigaretou nevidíte. A tak ani mě nenapadlo si sama zapálit. Považuji to za velmi správné a věřím, že až bude kouření na veřejnosti nepřípustné i u nás, přestanu.

Celý rozhovor a ještě mnohem více se dočtete v novém čísle tištěného Blesku pro ženy: 

Autor: archiv