1°C
Vaše zatím poslední knížka Případ Pavlína si v Čechách už našla řadu příznivců. Proč je pro vás tak důležité setkávání se?
Tím, že tady nežiju, schází mi besedy a přímý kontakt. Jednou za mnou do šatny přišla paní, která mi chtěla říct, jak ráda má moje knížky. Byla jsem tak šťastná, že vidím na vlastní oči svoji čtenářku, že jsem měla chuť ji obejmout a po té šatně ji nosit.
Vašemu manželovi už zdraví nedovolí, aby létal do Prahy. Jaké to je, vracet se sem bez něj? Není vám smutno?
Zažili jsme tu senzační časy! Společně i s přáteli. Vlastně mám pokaždé pocit, jako by tu byl se mnou. A každou chvíli si voláme.
Proč jste si pro svou poslední knížku vybrala právě příběh rodiny Pořízkových?
Důvod, proč píšu, je vlastně ten, že strašně ráda vyprávím. Příběh Pavlíniny rodiny mě od začátku uchvátil. Je v něm mnohé, co znám – komplikované vztahy, erotika, politika. Nejprve jsem o něm vykládala každému, kdo byl ochotný naslouchat – a někdy i těm, kteří se mírně bránili – a pak jsem prostě sedla a psala. Nejprve mi svůj osud vylíčila Pavlína, pak jsem komunikovala i s oběma jejími rodiči. A při nejbližší cestě do Čech jsem si nechala vyhledat jejich svazky v archivu Státní bezpečnosti. Tam mi ožily sledování pana Pořízky i pozdější výslechy paní Pořízkové s neuvěřitelnou intenzitou. Dodnes si vybavuji tu husí kůži, kterou jsem měla, když jsem pročítala desítky stránek oněch zápisů. 
Zatím nevycházejí, ale dostala jsem několik nabídek od amerických agentů na překlad Případu Pavlína. Knížku bude ovšem případně potřeba trošku přepsat, některé politické a společenské věci dovysvětlit, objasnit souvislosti. Uvědomila jsem si, že podobně bych musela pracovat i se svými humoristickými knížkami. Obrátit úhel pohledu a vyprávět Američanům, jak život v jejich zemi vidí Evropanka, Češka.
Celý rozhovor a další zajímavé články najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.
