7°C
Stalo se, že se vám inscenační pojetí nelíbilo a práci jste kvůli tomu odmítl?
Je pravda, že některé inscenace převrací výchozí dílo naruby. Zažil jsem třeba, že se v opeře zpívalo „setněte ho mečem“, a přitom ho zastřelili dělem. Důležité ale je, co z takové inovativní koncepce režisér vykřeše. Může to být čirá schválnost nebo velice zajímavý pohled. Konzervativní část publika se většinou kloní k názoru, že by se inscenátoři neměli moc odklánět od toho, co předepisuje autor v textu nebo v libretu. Já se domnívám, že rozhodující je výsledný tvar. Pokud je navzdory své bizarnosti, či dokonce drzosti divadelně přesvědčivý, tak je opodstatněný.
Navrhnete scénu, pak přijdou herci a ne všichni si s ní vědí rady, stává se to?
Můj profesor Josef Svoboda mi popsal začátek své spolupráce s Laurencem Olivierem. Řekl mu: „Sire Laurenci, o mých scénografiích se říká, že omezují herce.“ A Olivier na to: „José, to se nás netýká, my jsme dobří herci.“ Pravda je, že ne všichni herci se umí v dekoraci a ve světlech dobře pohybovat. Já tvrdím, že se scénografie skládá ze tří částí, a to statické, což jsou stavby a vymezení prostoru na jevišti, kinetické, tedy všeho, co se pohybuje, a dynamické, kam patří světlo, herecká akce a eventuálně zvuk. Používám přirovnání, že herec má na jevišti fungovat jako hokejový nebo fotbalový brankář. Každou chvíli si musí být vědom toho, co má po stranách a za sebou. Někteří herci tohle umí instinktivně i bez režijního vedení a jsou ve svém pohybu na scéně neuvěřitelně výtvarní, jiní na jeviště přijdou, zjevně neví, kde se nacházejí, nepodívají se, kde je světlo, a se svou spoluúčastí na výtvarném dojmu si očividně nelámou hlavu.
Stane se, že vidíte inscenaci, na níž jste odvedl dobrou práci, ale máte pocit, že herci špatně hrají a kazí vám to?
Ale oni mohou stejně tak říct, že jsou výborní a já jim to zkazil scénou. Třeba tím, že je moc ponurá. Docela běžné je, že dámská část hereckého ansámblu chce za každých okolností vypadat půvabně. Když dostanou herečky kostýmy, které se jim nelíbí, přestože vyhovují postavě a koncepci, mají pocit, že jim to výtvarník zkazil. Já si spíš marně lámu hlavu, čím to je, že někdy se všichni mohou rozkrájet, a stejně není výsledek bůhvíjaký, a jindy ani třeba nemají čas pořádně se sejít na zkouškách, ale najednou to zajiskří a vznikne geniální představení. Je to něco mezi nebem a zemí.
Celý rozhovor se scénografem Danielem Dvořákem a další zajímavé články najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine, které je právě v prodeji.
