2°C
V kinech je právě váš nový film Život je život, kde hrajete s Ondřejem Vetchým a Simonou Stašovou. Jak na natáčení vzpomínáte?
Moc mě to bavilo. Musím říct, že s Ondrou Vetchým se mi hrálo skvěle, je to báječný herec i člověk. Díky tomu mi na place nedělalo vůbec žádný problém brát jeho nebo paní Stašovou, která mi hrála maminku, jako své vlastní rodiče.
Hrajete těhotnou šestnáctiletou dívku, dokážete si představit, že byste byla v takové situaci?
Roli jsem dostala, když jsem byla stejně stará jako moje postava, a popravdě si nedokážu představit, že bych v tu dobu těhotná byla. Nehrálo se mi to úplně lehce, zvláště třeba samotný porod, ten jsem si vůbec neuměla představit a byla to pro mě nejnáročnější scéna z celého filmu.
Maminka mi dala pár rad, jako že se mám uvolnit a tlačit. Ale hlavní slovo měl pan režisér, který mě nasměroval na to, do jaké míry to má být opravdové. Bylo to náročné, ale myslím, že nakonec to vypadá velmi dobře.
Koukám, že vy dostáváte samé náročné role. V seriálu Gympl jste hrála autistku, v Ulici je vaše role celá v angličtině...
Musím říci, že hrát v angličtině je úplně něco jiného než v češtině. Najednou se musíte soustředit nejen na samotné hraní, ale i na to, jestli máte správnou výslovnost, a také na to, co vlastně v té angličtině říkáte. Ze začátku se mi texty učily hůř, musela jsem se jim více věnovat, ale už jsem si zvykla.
Dostala jste na tuhle roli nějakého lektora?
Ne, ne, všechno se to učím sama, když něco nevím, jak se to vyslovuje, tak se zeptám, ale jinak nikoho nemám. Sama jsem chodila do anglické školy a ten jazyk mě baví, dokonce jsem se učila i sama doma tím, že jsem si pouštěla filmy.
Vaše postava Skyler má vztah na dálku, vám se to ale promítlo i do osobního života. Váš přítel, zpěvák Adam Mišík, odjel do Ameriky. Jaké to je?
Je to náročné, ale dá se to zvládnout. Když se mají dva lidi rádi a jsou k sobě upřímní, tak je žádná dálka nemůže rozdělit.
Naštěstí nejsem zase tak žárlivý typ, je jasné, že sem tam mi něco vadí, ale všechno je o důvěře. My oba víme, s kým a kde je ten druhý, proto není důvod žárlit.
Plánujete vyrazit za přítelem?
Tak já nejdříve dodělám maturitu a potom se uvidí. Amerika mě rozhodně láká všemi těmi možnostmi, které tam herci mají, chci se tam jet podívat, a to, jestli tam zůstanu, to se uvidí.
Saro, jak jste se vlastně dostala k herectví?
Já hraji už od svých šesti let. Když jsem byla malá, chodila jsem po bytě s kamerou, natáčela se a říkala jsem, že až vyrostu, budu herečkou. Na základě těchto vtipných videí mě rodiče přihlásili do dramaťáku a už to jelo... Já to miluju a jsem za to ráda.
Vaší první televizní rolí byla autistka Nikol v seriálu Gympl, bylo to pro vás náročné?
Tahle role mi dala strašně moc. Musela jsem si zjistit, co to autismus a také Aspergerův syndrom vlastně je, jak se ti lidé chovají a jak vnímají svět. S pár lidmi jsem to i konzultovala, abych působila věrohodně, ale hlavně jsem to hrála tak, jak já si myslím, že by se Nikol opravdu chovala. S výsledkem jsem byla spokojená a myslím, že i diváci. Dostala jsem spoustu zpráv, že lidem ta moje role hodně pomohla, že se o té nemoci začalo trochu mluvit.
Mluvili jsme o tom, že byste se chtěla podívat do Ameriky, co ale vaše rodná Makedonie, tam byste se vrátit nechtěla?
Makedonii miluji a strašně ráda se tam vracím, cítím se tam krásně, mám tam rodinu i nejlepší kamarádku, ale bohužel herectví tam není tak rozvinuté a podporované jako třeba tady. Kdybych se tam přestěhovala, byla bych sice na jednu stranu šťastná, ale nemohla bych dělat to, co mě dělá šťastnou, což je herectví.
Hodně pracujete, co děláte s vydělanými penězi?
Utratím je. Utrácím je za cestování a jsem za to strašně ráda. A pak taky utrácím hodně peněz za jídlo, protože hrozně ráda jím. A samozřejmě jako každá holka si taky sem tam koupím něco na sebe.
