Jaké písničky jste si pro album Sentiment vybral?
Takové, které si pamatuji ze svého mládí. Vznikaly v době, kdy asi každému nebylo hej, ale byl v nich kus naděje. Zvlášť v poválečné době lidi věřili, že bude lépe. To se projevovalo ve všem: v muzice, všichni chodili tancovat… Jenom když jste prošla Václavským náměstím, tak z pěti kaváren zněly živé orchestry. Zpěváci, kapela v bílém na jevišti. Plný parket lidí. Dnes už tam není ani diskžokej, který stejně hraje většinou syntetickou muziku… Hudba, která je na desce, vyžaduje, aby vynikající muzikanti hráli na hudební nástroje. Čili já jsem dostal jako dárek nejen to studio, kde jsem začínal před padesáti lety, ale taky orchestr.

Co od desky čekáte?
Přál bych si, aby byla poslouchaná tak, jak se poslouchalo dříve. Tehdy tady nebyla zahraniční alba,  proto k hudbě měli lidi jiný vztah. Když jsem chtěl mít aktuální desku Sinatry s takovýmto orchestrem, tak jsem za to musel zaplatit týdenní plat ve fabrice. Čtyři sta, ano, měl jsem tenkrát šestnáct set.

Z dnešního pohledu to není moc…
Existovala tu železná opona a za těch šestnáct set se dalo vyžít. Ceny byly uměle udržované dole, protože hranice byly zavřené. Desky se kupovaly na černém trhu. A když jsem tu aktuální, právě vydanou měl, nesl jsem ji domů jako hostii a pozval jsem deset muzikantů. Poslouchalo se napjatě v jednom bytě a říkali jsme si: „Hele, dávej pozor, teď to místo přijde!“ Hudebně a interpretačně bylo co obdivovat.

Proč se vlastně vaše album jmenuje Sentiment?
Podle jedné písně z něho. Na desce je duch starých časů a přenést ho tam pro mě bylo důležité, protože já si ho ještě pamatuji. Je ve mně a můžu říct, že už nás není moc, kdo tu muziku a s chutí interpretuje. Byl to podle mě třeba Karel Hála. Výborně swingoval. Dokonce jsem mu svoje swingové album věnoval. Chodil jsem na něj ještě coby elektromontér. Obdivoval jsem, jak zpíval v kavárně Vltava, kde už rok nato jsem dostal angažmá. Každý, kdo si mě pamatuje, ví, že jsem měl k těmto písním vztah. Protože měly nejen rytmus, ale i melodii. Jako tenor a lyrik musím říct, že jsem ji vždycky hledal. I kdyby to byly rytmicky velmi nářezové písně, tak jsem vždycky vyžadoval, aby tam byl melodický nápad.

Býváte někdy sentimentální?
Ano, ale krásně. Ne v tom smutném slova smyslu. Je to lepší než se pořád chechtat.

Na co rád vzpomínáte?
Vždyť jsem vám to vyprávěl. Na ty doby, kdy se bavila Praha a kdy se na každém rohu ozývaly živé orchestry. Chodili jsme se ze Semaforu inspirovat i do jiných divadel. Pak jsme si založili vlastní – Apollo. Ale do Semaforu jsme se vraceli bez jakýchkoli rivalitních nálad, že jim to nandáme. Naopak, byli pro nás inspirací. Jirka Štaidl, který se mnou a Láďou Štaidlem ze Semaforu odešel, nikdy nepřestal obdivovat Jiřího Suchého se Šlitrem. A Jiří Suchý zase říkal, že pro něj hrálo stejnou roli Osvobozené divadlo. Nikdo nespadl z nebe a najednou se zjevil. Musel v tom vyrůst, vstřebat to, natankovat, zpracovat. A pokud měl fantazii a cit, mohl být pokračovatelem.

Cítil jste někdy někoho jako konkurenta, který vám „šlape na paty“?
Vždycky jsem konkurenci uvítal. To mě pokaždé nakoplo a hned jsem začal o sobě přemýšlet. Pokaždé jsem si říkal, že je to přesně ono… Konkurence s Waldemarem Matuškou tenkrát na začátku… Každá žena či dívka si vybrala svůj typ muže. Jedna chtěla toho romantického a lyrického tenora, který zpívá belcanto, jiná zase tvrďase a kovboje, jenž spí někde v botách na slámě a pak sedne na koně a jede dál, protože má toulavé boty. Vybrala si každá.

Dosáhl jste výjimečného úspěchu, co jste pro něj musel udělat?
Myslím, že jsem k sobě přitáhl, a nevím, čím to je, jestli přístupem ke druhým, jen skvělé lidi, kteří mi věřili. Kritiky jsem moc nepotkával. Oni ani nebyli z hudebního světa, ani nezpívali, nehráli, moc toho nevytvořili, takže jsem je moc nebral. Ale když mi něco zkritizoval vynikající hudebník a mluvil se mnou upřímně a říkal: „Hele, tohle ti nesedí,“, tak jsem to vždycky vzal velmi vážně. Ale jinak jsem potkával lidi, kteří mi dávali skvělé nabídky.

Měl jste prostě štěstí...
Tehdy nechyběla motivace. I ta obchodní, co si budeme povídat. Autor velmi dobře věděl, kolik desek se mnou se prodává. Věděl dobře, že mám příležitost jezdit do zahraničí a že mě tam chtějí. To mi nikdo pak nemůže vyčítat, že měli zájem. Byl jsem devizově velmi zajímavý produkt, do kterého nemuseli vůbec investovat. Který si ještě sám koupil ze svého aparaturu, ale musel na to mít povolení, že si ji smí pořídit, aby mohl v zahraničí konkurovat. To bylo sice trochu těžké, ale taky plné napětí, což je zase inspirativní a člověka to nakopne. Řeknete si: „Já jim to ukážu.“
A jak říkáte: konkurence? Ano! Sem s ní! Je to jako ve sportu. Já chci mít takového soupeře, aby to bylo zajímavé, ne takového, jenž zpívá jako já. To je nuda! Nechci být jen sám na svém písečku.

Mnozí už ve vašem věku končí kariéru. Chcete stále pracovat?
To je dobrá otázka! Ano, jistě. Pracuji právě na dvou albech. První je klasický pop. Jsou tam songy popových a více současných zpěváků. A to druhé se bude vyvíjet pomaleji, protože jsem oslovil naše autory. Zajímavé je, že ne jen ty, kteří sedí doma a píšou hudbu, ale sami jsou interpreti. Je jich moc, kteří byli osloveni. Budou tam nečekaná jména jako Petr Bende, Xindl X, Chinaski, Olga Lounová, Ondřej Brzobohatý – ten když zahraje na piano… Už teď se těším, až jeho píseň zazpívám.

Pořád se držíte na prvních příčkách všech diváckých anket...
Jsem z toho překvapený, protože vím, kolik je tu vynikajících talentů. Ale asi se jim to nebude odvíjet tak rychle jako v dobách, kdy u toho rybníka, jak se říká, nás bylo málo. A kdy tu nebyla taková konkurence ze zahraničí. Dřívější doba nám více přála. Celá konstelace. Byli jsme takoví kurýři zahraniční muziky, jež tady nebyla k dostání…

Co řekli o Karlu Gottovi: Lucie Bílá (zpěvačka) „Za bolševika bylo nemálo těch, kteří se tvářili jako zneuznaní géniové – nebýt doby, ti by ukázali, jak se skládá světová hudba, píší úžasné texty, zpívá, maluje, režíruje a nevím, co ještě! Pak udeřila hodina pravdy a bylo řečeno: ,Pojď a ukaž!‘ A těch skvělých děl se vysypalo ze šuplíků povážlivě málo. Karel Gott, který musel znovu startovat skromně ze zadní čáry s normalizačním cejchem na čele, hravě předstihl zástup a brzy byl opět první. A to díky jedné maličkosti: nikdy to nebyla uměle vyhnaná image, on je opravdový umělec a velký člověk, v němž se nadání snoubí s pracovitostí a cílevědomostí. Takový formát se dá těžko sestřelit…“ Jiří Korn (zpěvák) „Karel Gott je ozdobou každé kulturní akce, které se zúčastní… Karel udělal pro naši zábavnou hudbu opravdu hodně a nebýt jeho, jistě by ještě spousta lidí na celém světě nevěděla, kde leží a kam patří stověžatá Praha…“ Pavel Větrovec (textař) „Karla Gotta si nevážím ,jen‘ jako zpěváka, špičkového interpreta, ale především jako člověka… Vyzařuje určité fluidum a je zvláštní a zajímavé pozorovat, jak jím prozařuje i celé okolí. Lidé jsou rádi v jeho blízkosti a cítí se s ním dobře. Je prostě jednou z osobností dnešní doby, jejíž vliv se projevil a projevuje u několika generací bez ohledu na území nebo jiné mezilidské hranice…“