Petr Janda: Až v sedmdesáti jsem dobrý táta! | Pro ženy | Blesk.cz

Petr Janda: Až v sedmdesáti jsem dobrý táta!

18. prosince 2011 | 05:40

Petra Jandu čekají brzy hned dvě oslavy: 50 let slavného Olympiku a vlastní 70. narozeniny. Přesto se ještě do důchodu nechystá. Sám říká, že se cítí skvěle, texty písniček nezapomíná a se svou mladou ženou Alicí (29) dokonce čeká již druhé dítě. Po mladých holkách kouká pořád, nejvíc utrácí za elektřinu a chtěl by ještě syna...

Se svou ženou Alicí čekáte druhé dítě. Vaše je to už páté. To se vám chce mít ve vašich letech malé děti?

„Já jsem vždycky chtěl mít hodně dětí. Pokaždé se to ale někde zvrtlo. První dítě jsme měli s první ženou, ale bydleli jsme v takovém kamrlíku, takže na druhé dítě jsme šest let čekali, než jsme sehnali větší byt. Pak se narodila Marta a další dítě už jsme si neudělali. Ani nevím proč. S druhou ženou jsme měli jedno dítě a pak jsme se rozešli, takže více dětí můžu mít až teď s Alicí.“

Bude i třetí?

„Dělávám si legraci, že když nebudeme mít kluka, tak se pokusíme ještě o jedno.“

Jak byste se ohodnotil jako táta?

„Jak v kterém období. Teď jsem ideální táta. Mám dost času chodit s Anežkou (2) na procházky, kdy ona rozhoduje, kam se půjde, takže chodím za ní.“

A jak vám dcera říká?

„Říká mi tatínko, protože mámě říká maminko. Ona tak srandovně mluví. Nedávno mi říkala: Tatíko, kup mi oníka. Tak jsem jí koupil krásného plyšového koníka a ona měla ohromnou radost. Jo, teď jsem dobrej táta. Nehraju 250 koncertů za rok, ale jenom 70. A jinak jsem vlastně pořád doma.“

Rozmazlujete své děti?

„Jako dědeček rozmazlovat dokážu, protože nejsem zodpovědný za výchovu, ale jako táta raději ne. To není nic dobrého.“

Kupujete hodně hraček?

„Hraček má na můj vkus až moc. Když jsem byl malý, tak jsem nedostával skoro nic. Měli jsme stavebnici Merkur a byli jsme spokojeni.“

Před porodem vaší ženy ještě plánujete zajet na Floridu, že?

„Ne, my jsme to vzdali. Dostali jsme strach, kdyby se něco stalo. Minulý týden jsme se rozhodli, že nikam nepojedeme.“

Nejspíš také máte hodně práce i s přípravou oslav 50 let Olympiku. Jak budete slavit?

(smích) „Silně. Máme připraveno zhruba deset koncertů. Ty hlavní budeme hrát někdy koncem roku 2012, tzn. říjen, listopad, prosinec. 1. prosince bychom to měli uzavřít velkým koncertem v O2 areně v Praze. Všechna ta vystoupení budou mít 60 hostů…“

Šedesát hostů? To je skoro celý český showbyznys, ne?

„…těmi hosty myslím symfonický orchestr. Jiné hosty tam mít nebudeme, protože když jsme viděli některé oslavy s přemírou cizích účinkujících, tak to nebylo nic moc.“

Takže na těchto velkých koncertech budete hrát své klasické písničky s orchestrem v úplně novém hávu?

„Ano. Už jsme si to vyzkoušeli a je to náramné. Potom budeme hrát menší koncerty v krajských městech s komorním orchestrem a pak to nějak doklepeme až do té šedesátky…“ (smích)

Jak to, že jste spolu vydrželi tak dlouho?

„Já vám to řeknu jednoduše. V Olympicu jsou normální lidi, každý je sice úplně jiný, ale přesto se dohromady dokážeme navzájem tolerovat. Rozpustit takovouhle kapelu je hřích.“

To asi jo. Chtějí po vás někdy diváci nějakou písničku, ze které už jste otrávený?

„Ani ne. Občas nám ale lidé nosí papírky, abychom jim zahráli, co si přejí. Nedávno jedna paní přišla s tím, že chce zahrát Holubí dům.“

To není vaše písnička.

„Není, ale ona si myslela, že jo. Hodně od nás taky chtěli, abychom hráli písničku Zrcadlo, což je písnička, kterou zpíval Karel Černoch a později Muk, ale taky není naše. Na druhou stranu, když občas zahrajeme Bon Soir Mademoiselle Paris, tak si lidi myslí, že jsme to ukradli Mukovi, ale přitom jsem to složil já.“

V roce 2003 jste vystupovali jako předkapela Rolling Stones před 60 000 lidmi. Samotný Olympic hrál nejvíce před kolika lidmi?

„Asi před 17 tisíci.“

Vy máte rád velké prostory?

„Mám. Je to prima, když cítíte tu ohromnou energii. Sedmnáct tisíc lidí hlučí jinak než dvě stě lidí v klubu.“

To je pravda.

„Ale já si někdy rád zahraju i zadarmo v hospodě.“

Stalo se někdy, že na vás nikdo nepřišel?

„Tak stalo se to i v dobách největší slávy. Jednou ve Zlíně do sálu pro šest set lidí na nás přišlo dvacet fanoušků. Tak jsme jim vrátili vstupné a jeli domů.“

To musí být pro slavnou kapelu rána. Jak vypadaly vaše oslavy po vydařeném koncertu?

„To bylo slaboučký. Nechtěli nám pouštět holky do hotelu, tak jsme je tam museli tahat okny, a když jsme dělali hluk, tak přišla policie… A ani jsme neměli moc peněz.“

Jak to?

„Dostávali jsme 120 korun za vystoupení, později 300-400 korun. Ale oslava čtyřicátého výročí už stála za to. To jsme dělali velkou oslavu pro 600 lidí a stála půl milionu.“

Páni. Vy jste asi nikdy neměl problém najít si nějakou holku, že?

„Od určité doby ne. Když jsem se naučil, jak na ně, tak už to bylo dobrý.“

A jak na ně?

„Chlap musí tu holku nějak oslovit. Říct, že má hezký svetr, nebo… Vy jste se dneska asi hezky vyspala, že vám to tak sluší.“

A vždycky to funguje?

„Vždycky ne. Jednou jeden náš člen chtěl na diskotéce navázat konverzaci s půvabnou dívkou a řekl ji: Slečno, vy krásně voníte. A ona na to: Jdi do prdele.“

To musela být milá slečna…

„Některé holky jsou holt od rány.“

A vám se stalo, že jste někdy nějakou holku chtěl, a nesvedl jste ji, ať jste dělal cokoliv?

„To je jasný. Někdy, i když jste dobrý lovec, tak se zkrátka netrefíte.“

Každopádně teď jste šťastně ženatý…

„Ale po holkách koukám pořád. Samozřejmě se dívám jenom na určité části, které mě zajímají…“

Jako třeba?

„Spodní část těla mě baví. Já jsem dolňák..“

Co u partnerky nejvíc preferujete?

„Musí se s ní hezky povídat. Některé dávají otázky a samy hovor rozvíjejí. A jiný zase dělaj jenom hmmm… hmmm… já už musím jít. Máma mě přerazí.“

Líbí se vám holka, se kterou si dobře popovídáte, ale fyzicky není podle vašich představ?

„Líbí. Zvláště pak ve tři ráno. Ve tři ráno jsou všechny holky překrásné. Ale to už je dávná historie.“

Vážně? Dokážete si představit, že byste byl s nějakou šedesátnicí?

„Pokud by to byla moje manželka, taksi to dokážu představit. Má první žena zemřela ve 46 letech. To jsme byli spolu už 25 let a myslím, že bychom spolu byli možná dodnes.“

Teď ale po svých vrstevnicích asi nekoukáte…

„Po vrtstevnicích ne. Ale když jsem se rozvedl se svou druhou ženou, chtěl jsem si najít takovou čtyřicetiletou nebo pětačtyřicetiletou. Jenže ony ty ženský nemají na mě čas. Mají své děti nebo už vnuky a najednou to nejde vůbec sladit. Jediné holky, které mají čas na chlapa, jsou ty mladé bez závazků.“

Za co nejvíce utrácíte?

„Bydlíme mimo Prahu, tak nejvíce utrácíme asi za pohonné hmoty a taky za elektřinu hodně platím..“

Kolik?

„Moc, strašně moc.“

Autor: Jindřich Bíč, evakk