Karel Gott: Je mi líto, že jsem si nerozuměl s tátou!

18. září 2011 | 04:59

Myslíte si, že o nejslavnějším tuzemském umělci, zpěváku Karlu Gottovi (72), víte už opravdu všechno? Omyl! V rozhovoru pro Blesk odhaluje Český slavík dosud neznámou část svého života, hlavně vztah k otci, se kterým si moc nerozuměl. Vůbec poprvé publikujeme fotografie, na kterých je zachycen s rodiči. Gott také přemýšlí nad tím, proč ho některá rádia nehrají a fanoušci chtějí jen jeho staré pecky…

Právě vydáváte novou desku světových evergreenů Sentiment. Sedm let vám už ale nevyšlo album s novými písněmi. Proč?

„Mrzí mě to, ale lidé nechtějí na koncertech nové písně. Chtějí notoricky známé hity, kvůli kterým vlastně na koncert přišli.“

To vás musí trápit…

„Spíš mě to brzdí. S novou písní je opravdu nesrovnatelně víc práce, než když s kapelou oprášíte starou. No a já kolikrát takové nové písně nastudoval, vyjel jsem s nimi na turné a lidi to nechytlo. A tak se stávalo, že po obrovských frenetických aplausech starých hitů jsme si museli říct: Tak, pánové, tu pátou věc, jedenáctou a třináctou sbalme. Vyndejme to z toho našeho notového sešitu a uvidíme, kdy se k tomu vrátíme. Většinou jsme se k tomu ale nevrátili nikdy.“

Jak vás to tedy brzdí?

„Zpěváka samozřejmě úspěch starých hitů těší, je to krásné, to ano. Já bych ale třeba rád ukázal, že pracuju dál, že pořád mám před sebou nějakou cestu, že tvořím a přemýšlím o nové výpovědi. Ty staré, dnes osvědčené hity stály také někdy na startovací čáře. A nikdo je neznal. Dostaly ale prostřednictvím médií šanci vstoupit do povědomí posluchačů. Písně vznikající dnes tuhle šanci nemají, a to se netýká jenom mě.“

Vaše poslední album s úplně novými písničkami Můj strážný anděl se v rádiu skutečně téměř vůbec nehrálo…

„Ano. A proto se také ani moc neprodávalo. To samozřejmě strašně zamrzí. To je přímo bolest. Takové nové album je více než půlroční práce.“

A s tím asi souvisí i malý honorář…

„Obchodně mě to až tak nezajímá. U desek se nejedná o honorář, ale o podíl z prodeje. Ten je ale ve srovnání s náklady a prací až legrační. Deska je dnes jen investicí pro zviditelnění nebo zeslyšitelnění interpreta pro jeho následná vystoupení. Umím si naštěstí vydělat jinak. A když ani to nejde, prodávám bony a klid! (bony – poukázky, kterými se u nás do roku 1989 platilo ve speciálních prodejnách)…“ (smích).

Některá rádia vaše písně nehrají. Zažil jste už někdy v minulosti, že by vás někde zakázali hrát?

„Kdysi byly různé vlny zákazů, třeba se nesměly hrát moje písničky, jako byly třeba Hej, páni konšelé nebo Kam tenkrát šel můj bratr Jan, ale jako zpěvák jsem nikdy písemný zákaz neměl. Teď ho ale na některých rozhlasových stanicích mám. Tuhle jsem se v této souvislosti dočetl, že to není pravda, že kecám. To když jsem se zmínil, že když je někdo na oné rozhlasové stanici na černé listině s poznámkou Nehrát!, připomíná mi to třídní boj. Argument totiž je: Už ho bylo dost! Tak jsem si logicky jako pamětník padesátých let zavzpomínal. Já se musím zajímat o minulost, historii. A vždycky jsem se zajímal. To abych pochopil některá znamení současnosti. Abych pochopil, co asi mohu očekávat od budoucnosti, ve které hodlám strávit zbytek života.“

A bylo vás už dost?

„Prý si v některých rádiích udělali průzkum, který ovšem není doložitelný, ale na jeho základě mě prý lidé nechtějí. Pak jich ale přijde na můj koncert do 02 areny za nemalé vstupné sedmnáct tisíc a mé loňské turné s Evou Urbanovou bylo podle Ochranného svazu autorského nejúspěšnějším tuzemským turné loňského roku.“

Myslíte si, že ty průzkumy nebyly korektní?

„Nevím, možná mě jen někdo nemá rád.“

Jakým zpěvákům se v dnešní době podle vás vede nejlíp?

„Určitě zpívajícím autorům, jako je Jaromír Nohavica, Martin Chodúr, Petr Bende, Ondřej Ruml, Vojtěch Dyk nebo Xindl X. Těm, kteří si písničky píšou sami pro sebe. Já také umím komponovat, vždycky k tomu ale potřebuji spoluautora. Takový profík jako autor zase nejsem, abych odvedl profesionální práci. No a renomovaným autorům se dneska nechce pro nás zpěváky psát. Kdysi stávaly před mým domem fronty autorů, kteří se nabízeli. Dnes? Ti, kteří pro mě psali dřív, mně už nové písně psát nechtějí, nejsou motivováni. No jistě, alba už se neprodávají jako dřív. A když autora napadne hit, napíše si rovnou muzikál.“

Vraťme se k albu Sentiment. Zpíváte tam například Dívku v modrém. To je ten sentiment?

„A jaký! Ten film Otakara Vávry s Oldřichem Novým jsem zbožňoval. A při nahrávání této písně jsem si vzpomněl na mámu. Ta mi moc ráda o Oldřichu Novém vyprávěla. Rád jsem naslouchal jejímu vyprávění o idolech jejího mládí. Jak třeba s tátou rádi chodívali do karlovarského Puppu tančit, když tam vystupoval R. A. Dvorský celý v bílém včetně klavíru.“

Idol vaší maminky Oldřich Nový se stal i vaším vzorem, ovlivnil i vaše chování k ženám. Inspiroval vás prý natolik, že jste i svým milenkám říkal, když jste s nimi nechtěl zůstat do snídaně: Zavřete oči, odcházím…

„Na kterou z vás vzpomínám si víc, na kterou z vás, netroufám si říct… (zpívá). Ano. Vzpomínám si na všechny. Mnohé z nich byly mojí velkou inspirací. Bez jejich citu bych asi nemohl interpretovat tolik romantických a sentimentálních písní.“

Na koho vzpomínáte se zvlášť silným sentimentem?

„Určitě na mé první producenty – na moje rodiče. Možná ale především na tátu. Když tak přemýšlím o tátovi, v mnoha věcech jsme si nerozuměli. Táta mi třeba hodně vyčítal, že mu málo vyprávím o svých zahraničních cestách. O tom, co jsem na nich viděl a zažil, s kým zajímavým jsem se na nich setkal. Tehdy jsem ho vždycky odbyl: Ale táto, teď nemám čas, možná jindy! V té době jsem byl na vrcholu, vznášel jsem se a byl do větru. Měl jsem pocit, že musím pořád něco stíhat a něčeho dobývat.“

Maminka vám ale najednou umřela a táta onemocněl…

„Ano. A já mu chtěl konečně vyprávět. Jeho oči mi ale říkaly: Je fajn, že jsi teď se mnou. Škoda ale, že jsme nikdy nenašli čas na to všechno, cos mi chtěl říct. Mrzí mě to dodnes. A když to s tátou bylo v roce 1982 hodně zlé, měl jsem zrovna před sebou šňůru vánočních koncertů…“

Zrušil jste ji?

„Ne, nechtěl jsem být sám. A lidem jsem to přece nemohl udělat! Koupili si lístky, chtěli se pobavit, těšili se na mne… Večer, kdy táta zemřel, jsem měl zrovna po premiéře vánočního koncertního turné. Říkal jsem si: Budeš sedět sám doma a přemýšlet o tom? A tak jsem pozval domů kluky ze Štaidlovy kapely a povídali jsme si až do rána.“

A v čem jste si s otcem nerozuměli?

„Vedli jsme spolu takové žabomyší války. Takové, které mezi sebou často vedou synové a otcové. Často jsme se přeli třeba kvůli politice. Jednou jsem o tom všem povídal textaři Eduardu Pergnerovi a on na hudbu Pavla Vaculíka napsal v roce 1994 krásný text a písničku nazval Tátovi. Takový krásný sentiment. Byl jsem za ni moc rád. Ale tátovi dlužím daleko víc.“

Říkáte krásný sentiment… On také může být nějaký jiný?

„Jistě. Já ale mám rád pouze ten krásný. Sentiment může být i velmi depresivní. To když třeba prožijete něco krásného a najednou máte pocit, že už se to nikdy nevrátí. To je sentiment strašák.“

Opravdu?

„Nostradamus byl strašák, pak byli strašáci věštci, psychologové, ekonomové. Ti všichni nám namlouvali, že už neexistuje cesta ven. Pak zase někdo řekl, že staří Mayové stanovili konec světa na příští rok v prosinci a my všichni bychom měli honem běžet a všechno investovat do věčného zlata. A když potom všichni nakoupili ty cihly, tak cena zlata klesla a s tím celá ta pravda spadla. Ale na co nám bude zlato, když bude konec světa? A i kdyby nebyl konec světa, tak nás o to zlato stejně někdo připraví. Proto já důvěřuji ze všeho nejvíc zemské bance a mám všechno zakopané v zahradě. Samozřejmě že ne v mojí…“ (smích)

Vy se v písních celý život rád vracíte do minulosti. Ta doba minulá byla často nazývána dobou temna, nemyslíte?

„Jak v čem… Mohu říci, že ta minulá doba, i když jsme na ni často nadávali a dodnes nadáváme, byla pro umělce velice inspirativní. Byl bych obrovský hlupák, kdybych ji nazval dobou temna v umění. Vždyť se rodily takové krásné písně! Nádherná literatura! Vznikala úžasná divadla, filmy! Ve všem, co v té době vzniklo, je dodnes cítit, že tvůrci tenkrát věřili, že bude líp. To bylo také naše motto. Byl v nás pocit, že se rodí něco nového. Jako muzikanti jsme tu dobu vnímali jako čas příležitostí. Všude se nějaká příležitost nabízela. V kavárnách byly živé kapely, lidé tančili, bylo narváno, všichni se měli chuť bavit… Dneska nemá kavárník ani diskžokeje. Jestli mu tu kavárnu, mezitím, co tady sedíme, nezavřeli…“

Takže jste měli pocit, že umění mnohé zmůže…?

„Ano. V šedesátých letech, ale i později, jsme všichni cítili, že celosvětová nálada směřuje ke sbližování světa. I když byly země jakoby ideologicky znepřátelené a rozdělené demarkační čarou. Jakoby říkám proto, že jsme až později přišli na to, že to byla jenom hra. V kultuře ale docházelo k obrovskému sbližování. Říkalo se tomu kulturní výměna. A v klasice ještě víc než v popu. My dobře věděli, co se hraje venku za takzvanou železnou oponou, lovili jsme to v rádiích. To nás neuvěřitelně odvazovalo a toužili jsme se ještě víc odvázat než zpěváci v 50. letech. Což se projevilo u Olympicu, Pavla Nováka, Petra Nováka, Waldemara Matušky s Evou Pilarovou, ti dělali s láskou nádherné písničky, a bylo to na nich znát.“

Vyprávějte, to zní zajímavě!

„Celá umělecká branže se navštěvovala a inspirovala. I zdánlivě konkurenční týmy jako třeba Divadlo Semafor a Apollo. Po představení jsme šli ještě do Violy, do Reduty, kde se tenkrát ještě hrál improvizovaný jazz. Tehdy všude panovala taková zvláštní nepopsatelná nálada. Prostě jsme všichni věřili, že bude, protože musí být, na světě zase dobře. Mám velkou radost, že se v současné době něco podobného odehrává v Malostranské besedě při sešlostech Barování, kam s Ivanou chodíme moc rádi. Vždycky je tam narváno a beznadějně vyprodáno.“

Pamatujete, jak dřív lidé jásali, že v krámě jsou banány? Byly pro ně vzácné. Vážili si jich, a teď jim hnijí a vyhazují je. Stalo se něco podobného i v hudbě?

„No jistě. V době, kdy nebyly aktuální dlouhohrající desky. Sháněli jsme je na černém trhu a na takové novinkové album padl celý můj týdenní plat ve fabrice. Byla to vzácnost, kterou jsme poslouchali s muzikanty doma hezky pohromadě. Třeba se v jednom malém bytě tlačilo třicet muzikantů a navzájem jsme se hecovali: Hele, poslouchej, teď přijde sólo! To se zblázníš! Anebo: A teď dávej bacha na break toho bubeníka!“

A jak je to dnes?

„Co já teď mohu obdivovat na breaku, když je to computer drum, počítačový bubeník? Ta hudební pospolitost ve studiu, když se nahrává a je v tom cítil lidský element, tak ta je prostě nenahraditelná. Tam jsme totiž na jedné vlně. Zpěvák, když slyší, jak živí muzikanti hrajou, tak zpívá úplně jinak, než když slyší prefabrikát.“

Prostě mašinky. Vy hudební průmysl asi moc rád nemáte…

„Charlie Chaplin to nazval ve světě filmu Nová doba. Prostě produkujeme, produkujeme, produkujeme. A když se to neprodává, produkujeme něco jiného. Já tento tržní přístup skutečně nemám rád. Proto si rád dělám výlety do jiných hudebních světů, a proto teď vydávám album Sentiment. A byl bych velmi rád, kdyby se posluchači dostali do té nálady, ve které bylo natáčeno.“

Čím si vysvětlujete, že i současní puberťáci zpívají třeba vaši Dám dělovou ránu anebo křičí Blue Suede Shoes s Elvisem Presleym či Help od Beatles?

„Protože je to pro ně nové. Tato hudba vznikala v době, kdy ještě nebyli na světě. A když jim někdo řekne: Tak tohle je 40 let stará píseň, reagují: Takhle krásný a jasný písničky se dělaly? No to je nádhera! Vždyť já jsem si je zapamatoval a můžu je i zpívat.“

V čem si myslíte, že tkví kouzlo vašich písní?

„Mně se těžko o tom mluví, ale zeptejte se mých kritiků…“

A jak se vám jako romantikovi vlastně žije v dnešní době? To musí být těžké…

„Snadné to není. A tak utíkám ze svírání duše. Pociťuji, že se kolem ní začínají pomalu obmotávat chapadla chobotnice. Cítím se těsněji. Ta dnešní doba musí mít na psychiku všech lidí vliv. A teď to pociťují i lidé, kteří byli vždycky optimisté.“

Pro ženy jste byl celý život atraktivní, protože jste byl svobodný. Každá, mladá nebo stará, se vciťovala do bytosti vámi milované. Nemáte pocit, že manželství a dvě malé děti tenhle obdiv vašich fanynek dost ochladily?

„Možná bych to pocítil před lety. V mém věku to ale už nepřipadá v úvahu. Naopak, reakce jsou až nečekaně pozitivní. Dokonce mnoho žen, které možná kdysi pociťovaly nějaký ten přislib, si říká: No, už bylo načase.“

Takže jste se promyšleně oženil až jako hodně zralý a zkušený muž?

„Ale kdepak. Pokud jsem chtěl v kariéře něčeho dosáhnout, musel jsem ji promyslet, musel jsem vědět, co chci a kde to chci dělat, kde a čím chci oslovit publikum, kde ty možnosti mám a kde je nemám a hlavně ve které době. Myšlenky na rodinu v tomhle kolotoči opravdu nebyly. A když se mi všechny sny v pracovní sféře splnily, najednou jsem zatoužil prožít ještě něco jiného – otcovství. Ale jak to má být, se vším všudy. Tedy že jsem s rodinou stále, dáváme si společně dobré ráno, povídáme si…“

Myšlenky na rodinu ale uzrávaly hodně dlouho…

„Jistě. Najednou jsem ale zjistil, že jsem uzrál. Že chci přijmout novou roli. A nečekanou. Bylo to stejné, jako když někdo dostane významnou roli ve filmu. Ale tohle bylo víc, byla to role reálná a životní. Najednou, já osamělý vlk, budu mít svoje lidi kolem sebe. Ráno i večer.“

A to vám ani nevadí, že vás děti ráno budí?

„Vůbec ne. Starší člověk už nemusí tolik spát. Většinou je to kolem sedmé a holky mi do postele udělají přímo nálet. A když jim maminka řekne: Tatínek přijel pozdě, nechte ho vyspat, zmírní se a mají snahu mě nevzbudit. Tak se opatrně kolem mne obmotají a začnou mi něco šeptat do ucha… Takže jsem stejně vzhůru. Mám ale pocit, že někomu patřím, a o to jde.“

Že nezůstanete na stará kolena sám?

„To ne. Jsem ale moc rád, že mám holky ještě malé. Děti z raného věku udělají vlastně svoji kariéru a na rodiče pak už nemají čas. Říkají: Pochop to, vždyť já se ozvu, přijdu, prostě nejsou doma. Rodiče, a chápu to velice, mají potom strach ze samoty. Tohle mně naštěstí nehrozí.“

Léta jste byl doma zvyklý na svůj prostor. Teď mají holčičky v obýváku a hale, kde příjímáte návštěvy, všude hračky…

„Ano. Musím ale zvážit, co je pro mě důležitější. Chci-li být obklopen krásným zařízením podle mých představ, a nebo žít se svými potomky. A když jsem šťastný a mám dobrý pocit, tak se mně daří i v práci. A protože nechci zpívat nic zamindrákovaného, dám raději i v obýváku přednost hračkám před místností, která se jenom leskne a je plná mých trofejí.“

Zvnějšku se zdá, že byste vlastně už ani neměl mít o čem snít…

„No, kdybych nesnil, tak by byl konec. To bych potom už jenom čekal, až si pro mě přijde. A nejkrásnější je snít a těšit se na maličkosti.“

Žádné velké sny?

„Ne. Jako že budu hrát hlavní roli v hollywoodském filmu? To je přece blbost. To není štěstí. Mohl by to být také propadák a já bych si už ani neškrtl.“ (smích)

Jak se vůbec ten váš romantický sentiment podílí na vašem úspěchu?

„Moc. Lidé, kteří cítí romantismus jako útěk od reality, která je unavuje, mají touhu chviličku se zasnít. Chtějí být krásně vtahováni do hudby, pohladit, mít chvilku krásný pocit. A takových lidí je hodně a jdou přes generace.“

Žádná zaťatá pěst a zpívání protestsongů?

„Vůbec ne. Pohladit lidi – to je moje role. Moje poslání a hlavně: Musí to být věrohodné. Nesmí to být hrané a urputné – to každý vycítí.“

Takže i vy chcete vlastně pohladit?

„No jistě. Když mně z nějaké hudby přejede po zádech takový příjemný mráz, tak to je pro mě barometr. To můžete měřit kvalitu jakkoliv, ale dojetí, citový zásah, je také kritérium. Dojímat a nechat se dojímat.“

To se na hudbě asi nedá nijak změřit ani ocenit…

„Ano, když hudbu poslouchají dva muzikanti, říkají si: Slyšíš? A teď ta gradace? To je, viď? Poslouchej, jak už to doznívá, a stejně to tam ještě maluje obrázky. To byla nádhera! Tohle vnímání hudby totiž nelze obchodně kalkulovat, je to vlastně až takové živočišné, naivní.“

Vy jste v lecčem taky tak trošku naivní…

„No jistě… Někdy jsem rád, že jsem v lecčem nedospěl.“

Autor: Michaela Remešová, evakk
1080p 720p 360p
DesktopMobile