3°C
Michal Horáček (57) v minulosti hodně riskoval, vsadil na hazard… a vyhrál. Dnes má na kontech stamiliony a může si dovolit luxus věnovat se jen tomu, co ho baví. Tedy především psaní textů. A právě teď zní jeho 2000 veršů muzikálu Kudykam prostorami Státní opery v Praze. Pokud tohle představení propadne, Horáček přijde o 15 milionů. Tolik stojí jeho limuzína Mercedes Maybach, kterou se nechává vozit…
Považujete se za bohatého člověka?
„Ano, jsem bohatý. Mám dvě šikovné děti a hodně kamarádů. A samozřejmě vidím své bohatství i v tom, že jsem relativně zdravý. Dožít se 57 se nepovedlo každému. Ježíš Kristus už to měl v téhle době 24 let za sebou…“
A co hmotné bohatství? Prodejem sázkové kanceláře Fortuna jste v roce 2005 vydělal kolem půl miliardy korun…
„Mám peníze, díky kterým jsem procestoval celý svět a mohu dělat svou práci naplno. Nemusím se starat o to, jak se věší záclony, jak se jezdí do servisu, a že je potřeba koupit zubní pastu. Na to mám lidi. Ale to hlavní bohatství vidím v tom, co jsem již řekl.“
Spoustu věcí kolem vás zařizují jiní, není to trochu pasivní přístup?
„To, že se o některé věci nemusím starat, mi naopak dává možnost se věnovat velmi aktivně věcem, které považuji za důležité. Chci si jednou říct, že jsem »složitě žil«, že jsem žil v toku dění, snažil jsem se ho ovlivňovat. Na tom nic pasivního není.“
To »jednou« je ještě dost daleko, jak se vlastně cítíte v 57 letech?
„Pořád se cítím být docela divným mladíkem kolem maturity. Jenže když se podívám do zrcadla, vidím pleš, brýle, vousy a vrásky.“
Když se cítíte jako mladík, milujete rychlost a sporťáky? Nemáte už náhodou vlastní letadlo?
„Letadlo nemám a na sporťáky nejsem. Mám velikánskou limuzínu Maybach, to ano, nechám se v ní vozit, protože při cestách nechci ztrácet čas a mohu tak pracovat. Ale když jedu tím autem na schůzku, zastavím za rohem a dojdu pěšky.“
Proč?
„Nechci se vytahovat auťákem, vždyť jsem ho nevyrobil. Na druhou stranu ale netvrdím, že jezdím v otřískané škodovce nebo žigulíku. Byla by to hloupá póza.“
- 6
FOTOGRAFIÍ
Kdybyste přišel o 15 milionů, které jste investoval do vašeho megaprojektu Kudykam, asi by to pro vás nebyla zas taková rána…
„Tak předně si myslím, že se něco z toho, jak napovídají předprodeje, snad vrátí…(směje se) A na rovinu říkám, že bych na tom chtěl i něco vydělat.“
Kolik?
„To není podstatné. Jen by nebylo dobré, abychom udělali podle nás báječné představení, na které by lidé nechodili. Já chci, abychom odehráli těch 60 nasmlouvaných představení. To ale na druhou stranu znamená přes 60 tisíc lidí, kteří by do Státní opery museli přijít!“
Jenže není tisícovka za lístek příliš?
„Lístky na Kudykama jsou oproti jiným představením drahé. Napadá mě ale takové srovnání: nabízíme lidem ferrari za cenu dvou fábií. Tak to je slušná cena, ne?“
Kudykam není běžný muzikál, ale i tak: Nemluvíte zrovna skromně!
„K čemu jsou skromné cíle? Těch zrovna v Česku máme až dost. Vzniká tady kult malosti… To k ničemu novému, hodnotnému a inspirativnímu nevede a nepovede.“
V Kudykamovi vystupují v podstatě jen málo známí herci a zpěváci. Na hvězdy už nezbylo?
„Chtěl jsem vsadit na neokoukané, přitom podle mě výborné zpěváky. Například na Csongora Kassaie, Karla Dobrého, nebo Vojtu Dyka, kterého považuji asi za vůbec největší český pěvecký talent. Ovšem musím přiznat, že tam budou vystupovat jako hosté i slavné tváře. Karel Gott, Lucie Bílá, nebo třeba Jana Kirschner. Nebude to pokaždé, ale někdy dostanou lidé ke vstupence takovýhle bonus.“
Na kolik vás tenhle bonus vyjde?
„Oni všichni vystupují zadarmo!“ (usmívá se)
Vypadá to, že vaše sázka do loterie vychází, jak se tak usmíváte… Kudy vlastně vedla vaše cesta k sázení?
„Když půjdu úplně na začátek, v nějakých devíti letech jsem se dost vypracoval v čáře! (směje se) No a pak mě jednou vzal kamarád do Chuchle na dostihy. To mě chytlo. Tam jsem viděl, jak se dá vsadit u černých bookmakerů. Ale ještě lepší bylo se tím bookmakerem stát.“
Začínal jste v patnácti letech, vypracoval jste se. Kolik jste dokázal ročně vydělat?
„V sedmdesátých letech to občas bylo tak deset tisíc měsíčně, což bylo při běžném platu kolem tří tisíc dost. Ale nebylo to každý měsíc a stávalo se, že jsme s manželkou třeba týden jedli jen čočku a vraceli lahve od sirupu, abychom získali peníze.“
V osmdesátých letech už to bylo lepší?
„Když byl dobrý rok, dokázal jsem vyhrát i 200 tisíc korun. Ale byly i špatné sezóny…“
Prostředí sázkařů muselo být prolezlé fízly a udavači... Máte v tomhle směru čisté svědomí?
„Prolezlé fízly bylo tehdy naprosto všechno: nejen prostředí sázkařů, ale i soudy, školy, redakce, podniky zahraničního obchodu, divadla… Důležité bylo jen nedat se k nim. Nejenže jsem nebyl špicl, ale nebyl jsem členem žádné komunistické organizace, strany, SSM, SČSP… Možná že vám ty zkratky už nic neřeknou, a to buďte rád.
V květnu 1974 vás vyloučili ze studia žurnalistiky na pražské Karlově univerzitě kvůli podvodu. Jak to přesně bylo?
„Podvod? No ano, ale jen vůči tomu zločinnému režimu. Byla to moje soukromá vzpoura, jsem na ni hrdý a ve stejné situci bych se tak zachoval zas. Socialistický svaz mládeže, jehož jsem nikdy nebyl členem, mi odmítl dát na žádost o výjezdní doložku do USA razítko. Tak jsem si dal to razítko sám.“
Litoval jste toho později?
„Ne.“
Za socialismu měl každý právo na práci, ale i povinnost pracovat. Jak jste to vyřešil?
„Dělal jsem různá zaměstnání, třeba myče nádobí, plavčíka... Od roku 1976 jsem byl nastálo zaměstnancem výrobního podniku Svazu invalidů META.“
Téměř všichni veksláci byli tehdy pro změnu invalidní důchodci…
„Dost možná. Ale i kdejaký básník nebo filosof.“
Jak se z černého sázkaře v Chuchli stal textař?
„Na dostihy chodil jistý Hanuš Bunzel, manažer. Přes toho jsem se dostal ke Zdeňkovi Rytířovi a Petru Spálenému. A když jsem už měl pár textů za sebou, a vědělo se o mně, šel jsem za Petrem Hapkou. To bylo před čtvrtstoletím. A děláme spolu dodnes.“
Stal jste se slavným textařem, na sázkách a při karbanu vydělával velké peníze. Najednou přišla sametová revoluce…
„Vyhrával jsem velké peníze, ale i prohrával. Takový je život hráče. A revoluce přišla v nejvyšší čas! Ze dne na den jsem hráčem, emigrantem ve vlastní zemi, už být nemusel. Mohl jsem začít pracovat na smysluplných projektech v normální společnosti. Psát. I podnikat. A tak jsme s bývalými konkurenty z Chuchle založili sázkovou kancelář Fortuna.“
V roce 2004 jste Fortunu prodal a ze světa sázek odešel. Zahrajete si ještě občas?
„Občas ano. Vždy s vědomím, že o ty peníze pravděpodobně přijdu. Tak si zahraju třeba kostky a vím, že tak platím za svou zábavu. Tak jako když jdu třeba na broadwayskou show, kde stojí lístek 160 dolarů. Při hře klidně prohraju stejnou částku. Ale jinak mě už sázení nebere, je to pryč. Víru v podstupování rizika jsem ale přenesl dál, do hry života. Je to víc vzrušující.“
ZE ŽIVOTOPISU MICHALA HORÁČKA
* Narodil se 23.7. 1952 v Praze. Po maturitě (1970) byl přijat na Fakultu sociálních věd a publicistiky University Karlovy. V té době už působil jako černý bookmaker.
* V květnu roku 1974, po ukončení sedmi semestrů, byl z vysoké školy vyloučen a vyšetřován ve vazební věznici v Ruzyni. V 80. letech publikoval v zahraničním tisku a v roce 1982 dostal v USA novinářskou cenu Excellence in Journalism.
* Od počátku 80. let napsal šest knih a stovky písňových textů, podílel se na devíti autorských albech.
* V roce 1990 založil se třemi společníky sázkovou kancelář Fortuna, kterou prodal v roce 2004. Po absolvování obecné antropologie na FSV UK je na téže fakultě doktorandem.
* Michal Horáček je ženatý (manželka Rut), má syna Filipa (přednáší na univerzitě) a dceru Ruth (studuje operní zpěv).
