4°C
První vlek si dokonce zahrál ve filmu
O tom, že Češi hory a lyžování fandí, svědčí fakt, že už v dobách, kdy pro lyžování zdaleka neměli tak ideální podmínky, jako je tomu dnes, na hory jezdili a zimní radovánky si ničím nenechali zkazit. Dokonce ani poměrně malým výběrem sjezdovek a zákazem výjezdu za vyššími vrcholky.
Snad i právě proto se hned první československý vlek z roku 1943 dostal do filmu Anděl na horách, který patřil spolu s několika dalšími filmy s lyžařskou tematikou, jako jsou třeba snímky Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo Krakonoš a lyžníci, mezi nejoblíbenější filmy. Vlek se nacházel na Štrbském plese.
Pomy se začaly objevovat na konci 70. let
Jinak se u nás od 50. let vystřídalo hned několik typů vleků. Nejprve vleky Turdus ze Slovenska, poté je ale – protože se neosvědčily – vystřídaly v 60. letech vleky háčkové. Šlo v podstatě o jednoduché prkénko s provázkem doplněné o ocelový hák, ten se poté musel zaseknout k lanu tak, aby lyžaře zvládl vyvézt. Byly ale poměrně nedokonalé, protože nezřídkakdy vyžadovaly, aby je sami lyžaři zavezli zpátky pod sjezdovku do výchozí stanice.
Tento typ vleků se kupodivu udržel o něco déle a funkční byl až do počátku 80. let. Souběžně s ním se začaly od konce 70. let objevovat také talířové vleky přezdívané pomy. Teleskopické tyče pak přišly na řadu až v devadesátkách.
Hory symbolem luxusu? Dříve určitě ne!
Zatímco dnes jsou lyžařské pobyty poměrně drahou záležitostí, takže většinou zároveň poskytují dostatek pohodlí, dříve tomu tak úplně nebylo. Každý druhý většinou vzal zavděk jakoukoliv sjezdovkou i jakýmkoliv lyžařským vybavením. Sice u nás dříve lyžovalo snad ještě více jedinců než dnes, současné podmínky to ale připomínalo jen vzdáleně.
Na horách a někdy i mimo ně, třeba i na kopci u sídliště, se objevovaly různé typy vleků od menších až po ty větší, většina z nich ale měla poměrně jednoduché provedení. Ve Špindlerově Mlýně, na Zadově, na Pancíři v Javorovém či na Klínovci vévodily převážně jednosedačkové lanovky, které nepřepravily více než 300 osob za den. Navíc mnohé vleky a lanovky měly skutečně zvláštní netypické konstrukce, což mimo jiné také poukazovalo na amatérské kutilství.
S výbavou to bylo snadné, nebylo na výběr
Pokud si chtěl někdo pořídit profesionální výbavu, z hlediska počtu výrobců neměl zrovna dvakrát na výběr. V lyžařské výrobě u nás hrál prim podnik Artis z Vysočiny v Novém Městě na Moravě. Oblíbené přezkáče zase vyráběla firma Botana. Většina dětí a mládeže si ale stejně mohla nechat o nové lyžařské výbavě jenom zdát. Výbavu včetně oblečení totiž obvykle dědily po sourozencích.
Pro ty, kteří v roce 1989 zatoužili po nedostupném sportovním vybavení ze Západu, přišel takřka ruku v ruce se změnou režimu pražský obchod jménem Pragoimpo. Jednalo se o nákupní dům, kde bylo konečně možné nakoupit západní zboží za české peníze. Mezi ním například i lyže Sulov Prince nebo oblíbené lyže švédského šampiona Ingemara Stenmarka od slovinské značky Elan. Tento druh lyží už měl umělou skluznici a byl dostupný pouze v Pragoimpu.
Móda se na svahu moc neřešila
Většina dětí, ale ani puberťáků nebo dospělých se módou na svah moc nezabývala. Při oblékání na běžky či lyže šlo hlavně o funkčnost a praktičnost. Důležité byly především kousavé punčocháče či podvlíkačky, které dokázaly udržet nohy v teple a zároveň obvykle tvořily první vrstvu pod šusťáky, oteplováky nebo kombinézou. Ty doplňovaly ještě teplé vlněné ponožky – a mohlo se vyrazit.
Zbývalo nazout na nohy obvykle těžkopádné, dlouhé lyže (kolem dvou metrů) a jakékoliv dostupné lyžařské boty, které byly zrovna po ruce. Častým problémem nebylo jen dědění lyžařské výbavy po někom z rodiny, třeba po sourozenci, ale také poruchové nebo zcela opotřebované vázání. Není se čemu divit, že to mnohým jedincům jejich pokořování sjezdovek značně znesnadňovalo.
Také na snowboard si jedinci, kteří ho preferují před lyžemi, v Československu museli počkat. Když nebudeme počítat ty "samovyráběné na koleni" po vzoru obrázků ze zahraničních časopisů, ty první se u nás začaly objevovat až od počátku 80. let. Vděčíme za ně pánům Luďku Vášovi a Vláďovi Rysovi, kteří se podíleli na rozvoji snowboardingu v tehdejším komunistickém Československu. První podoba sjezdového prkna byla však značně ošizenější, než jsou ta dnešní. V podstatě šlo jen o vrstvené dřevo, i když ani materiál a tvar snowboardů pro výrobu zprvu nebyly nikým přesně určeny. První závod na snowboardech se uskutečnil v roce 1984 v Krušných horách.
