18°C
Karafiáty pro soudružku učitelku nesměly chybět
Významnou roli v životě každého prvňáčka hrála hned od začátku školního roku až do konce školní docházky soudružka učitelka. S autoritami se kvůli krátké mateřské dovolené ostatně setkala většina dětí už před povinnou školní docházkou. Některé děti musely docházet ještě před třetím rokem do jeslí, hodně dalších poté běžně chodilo do školky od tří let. Tehdy měli kantoři mnohem podstatnější vliv na osud svých žáků, proto se vyplatilo si je předcházet.
Po ukončení tehdy ještě desetileté povinné školní docházky, která platila až do roku 1990, totiž právě učitelky měly za úkol sepsat žákovský posudek, který měl moc rozhodovat o budoucím studiu a kariéře dítěte. Za povinnost studenti měli absolvovat osm let na základní a dva roky na střední škole.
Právě proto dostávali učitelé, v jejichž řadách pracovalo podstatně více žen, první den školního roku květiny, nejčastěji červené karafiáty – žáci se snažili si učitelky přecházet. Někteří prvňáci si do školy na první den nosili také oblíbené papírové kornouty s bonbony, o které se dělili s kamarády.
Těžká aktovka, bezplatné školní pomůcky a kontrola hygieny
Zatímco dnes se už na pečlivě umytý krk a rovný posed příliš nehledí, po načančaných prvňácích v košilích a halenkách se základy správné hygieny vyžadovaly hned po zasednutí do lavic. Umyté uši, krk i ruce učitelky přísně a důkladně kontrolovaly.
Typické byly tehdy neforemné hranaté aktovky nápadně podobné pracovním taškám, do kterých po prvním dnu ve škole přibyly všechny potřebné pomůcky. Jejich design se sice časem začal postupně lepšit a proměňovat, aby se v nich těžké vybavení lépe nosilo, ovšem jen nepatrně.
Mezi bezplatnými pomůckami, které prvňáci dostávali hned první dny docházky, byly slabikář, sešity s pijákem i plnicí pero s inkoustem. Některé školy disponovaly za komunismu ještě lavicemi z dob první republiky, takže se na nich nacházely také otvor na kalamář a žlábek na násadku k peru. Novější lavice od sedmdesátých let dodávala česká značka Kovona.
35 dětí ve třídě
Rozdíly byly patrné i v učebnicích, které se fasovaly. Například učebnici dějepisu musely mít všechny děti stejnou. Používala se pouze ta, která byla schválená režimem a prošla jeho přísným ideologickým sítem. Všichni žáci početných tříd, které byly nezřídkakdy složeny klidně i z 35 dětí, nosili bez výjimky předepsané přezůvky a sportovní obuv. I přes protesty puberťáků musely jak malé, tak i větší děti nakráčet do tříd jedině v bačkorách, na tělocvik pak v keckách s bílou podrážkou, v tílku a modrých či červených šortkách.
Ideologická hesla na nástěnkách
Z nástěnek shlížela – po vstupu do školy téměř na každém rohu – ideologická hesla povzbuzující děti k vzornému chování, práci a vzdělávání v duchu socialismu. Časté byly i připomínky Slovenského národního povstání z roku 1944. Z obrazů ve třídě děti zdravil prezident.
Stejně tak bylo dříve běžné, že děti pracujících rodičů hned první nebo druhý den musely do družiny, kde s vychovatelkou hrály hry, chodily na procházky nebo dělaly domácí úkoly. Výjimku měli jen někteří žáci se zajištěným hlídáním, kterých v době znatelně kratší rodičovské a povinného pracovního zařazení mnoho nebylo. Prvňákům, kteří se ještě nemohli domů vydávat sami, tedy nezbylo nic jiného než po zbytek odpoledne počkat v novém prostředí družiny.
VIDEO: Podívejte se, jak vypadají retro poklady za statisíce:
Na socialistická školní léta zavzpomínejte ve fotogalerii v úvodu článku.
