5°C
Za chvíli vystoupil z auta sympatický muž středního věku a ptal se mě, kde by našel místní fotbalové hřiště. Po mém náležitém výkladu poděkoval a chystal se odjet.
Pak se zastavil a oslovil mě: "Mladá paní, nechtěla byste houby? Mám dva plné koše bedel a nevím, co s nimi. Pracuji se strojem v lese a je hřích tu krásu nechat ladem." Po kratším váhání jsem se zmohla jen na pár slov. "Víte, takovou hromadu sama nesním, snad jen 2 – 3 kousky na řízky." "Ale paní", pokračoval, "tak to rozdejte po bytovce." Svou dobrotou mě odzbrojil, nezbývalo nic jiného než souhlasit. Převzala jsem od šťastného houbaře plné košíky se slibem, že se hned vrátím. Jak jsem slíbila, tak jsem také učinila. Netrvalo dlouho a cizí muž mi obratem podával můj vysypaný odpadkový koš. S díky jsem mu zamávala na rozloučenou.
V kuchyni jsem si systematicky vypracovala soupis sousedů, kam houby roznesu. Všechny mísy, které jsem měla v lince, byly naplněny až po okraj. Nečekala jsem a vyrazila na obchůzku. Hned u první sousedky jsem vzbudila nad takovou úrodou zasloužený obdiv. Okamžitě se ptala, kde jsem bedly nasbírala, ale já zatloukala. Teprve na druhé "štaci" jsem popravdě řekla, jak se věci mají. Při poslední roznášce jsem už snad podvacáté vyprávěla o náhodném setkání u popelnic. Člověk by nevěřil, kde všude se dnes dají najít houby.
Dana, Albrechtice nad Vltavou
