Od horní stanice lanovky vedla hřebenová trasa travnatým terénem. Byl z ní rozhled daleko do údolí. Manžel byl nadšený úžasným výhledem a ukazoval našemu 13letému synovi a 15leté dceři, čeho si mají na obzoru povšimnout. Já jsem však jeho nadšení nesdílela. V ten den mě pronásledovalo nepříjemné tušení...
Šli jsme asi půl hodiny, když jsem si v dálce všimla hradby mraků. "To nic není," utěšoval mě manžel. Bohužel se mýlil. Hradba se velmi rychle rozšířila, obloha změnila barvu z modré na temně šedou. To už jsme zaslechli i vzdálené hřmění. Manžel byl stále plný optimismu, ale myslím si, že zlehčováním situace nás chtěl uklidnit. Za chvíli bylo jasné, že nás bouřka nemine. A nebyla jen jedna. Bouřit totiž začalo i z druhé strany.

Výhled na horské hřebeny byl nádherný, počasí už méně.

Autor: archiv - Richard Beneš

Zastavili jsme se, oblékli si pláštěnky a uvažovali, co budeme dělat. Vrátit jsme se nemohli, protože právě z toho směru se blížilo olověné mračno, a jít dál také nemělo smysl. Nezbylo nic jiného než sejít z cesty po stráni kousek níž, najít nějakou prohlubeň, skrčit se do ní těsně vedle sebe a hlavami k sobě.
Z pláštěnek a kapucí jsme utvořili jakýsi provizorní stan. Sotva jsme to stačili udělat, nebe nad námi se doslova rozběsnilo. Bylo to jako v nějakém hororu! Údery hromů se slily téměř v jeden ohlušující rachot. V bouři jsme se vzájemně pevně drželi za ruce. Bylo to strašné, byli jsme naprosto bezmocní, třásli jsme se hrůzou. Vůbec nedokážu odhadnout, jak dlouho bouře trvala a kdy se ten pekelný rámus utišil.
Když přestalo pršet, zvedli jsme se a zjišťovali, jak moc jsme mokří. Nebylo to tak zlé. Najednou na mě syn ukázal a údivem otevřel pusu. Podívala jsem se na dceru a spatřila něco neuvěřitelného: její dlouhé vlasy trčely vzhůru a kroutily se jako háďátka. Synova a manželova hlava připomínaly koule, ze kterých trčely různě dlouhé hřebíky. Moje vlasy se zježily také.
"Hrůzou nám z toho vstávají vlasy na hlavě," odlehčil to syn svým komentářem. "Hloupost, vzduch je příliš nabitý elektřinou," uplatnila dcera své znalosti ze školy. Začali jsme se tomu s úlevou smát. Ten smích byl natolik osvobozující! Zbavil nás následků z prožitého stresu.
Přesto nás tato hrozná příhoda od lezení po horách neodradila. Ty strašné chvíle měly pozitivní dopad, protože sblížily celou naši rodinu, rodinné vztahy se od té doby výrazně zlepšily.

Marie, Brno