Se svou velkou láskou jsme na sebe čekali dlouhých 30 let. Ten rok, kdy jsem chodila s Jendou, byl pro mě nejkrásnějším v mém životě. Poznali jsme se v zimě za chumelenice. Uklouzla jsem a nějaký voják mi pomohl vstát. Podruhé jsem ho potkala na plese. Tančili jsme spolu. Okouzlil mě svým tajemným úsměvem. Narodil se ve znamení Ryb, dokonce ve stejný den jako já, jen o tři roky dříve. Přeskočila mezi námi jiskra, zrodila se láska jako trám. Zahrnoval mě něžnostmi, všechno bylo báječné. Po roce šel do civilu, žil 300 kilometrů daleko. Kvůli své mamince jsem za ním neodešla a dodnes toho lituji. Proplakala jsem měsíce, roky... Jedinou radostí pro mě byly jeho dopisy. Čtyři roky po našem rozloučení jsem mu poslala svatební oznámení. Věděl o narození mých dvou dcer. Zatajila jsem mu jediné: že moje manželství není šťastné a že se chci rozvést. Bála jsem se, že už by se neozval. Raději jsem zůstala sama. S dětmi a s dopisy od něj mi bylo lépe než s manželem. Po dvou letech mi napsal, že si vezme o hodně starší paní z tehdy západního Německa, aby se mohl odstěhovat za hranice. Přála jsem mu štěstí, ale srdíčko mě moc bolelo. Až tehdy jsem se mu svěřila s rozvodem. "Proč jsi mi to neřekla dříve, teď už couvnout nemůžu?!" vyčítal mi na dálku. Odjel a dopisy od té doby chodily s německými známkami, i když se už po roce rozvedl. K písemnému kontaktu přibyly později telefonické hovory a posledních asi 10 let i SMSky. Jenda jezdíval na návštěvy ke své mamince, několikrát jsme se domlouvali, že se sejdeme, ale nikdy nám to nevyšlo. Pak začal plánovat, že se nadobro vrátí domů. Ale před třemi lety v listopadu jsem dostala nečekanou zprávu od Jendy z nemocnice: "Zavolej mamince, všechno ti vysvětlí," stálo v ní. Dozvěděla jsem se, že vážně onemocněl, měl tumor v žaludku. Byl to pro mě šok, ale věřila jsem v jeho uzdravení. Každý den jsem mu poslala několik zpráv a čekala, až mi večer odpoví. A ta nejkrásnější odpověď přišla těsně před Mikulášem. "Mám tě moc rád, až se uzdravím, přijedu si pro tebe, nebudu čekat na důchod!" Byla jsem tak šťastná! Uplynulo 5 dnů, pak se Jenda odmlčel. Dcery mě utěšovaly tím, že možná musel na operaci, nebo že mu telefon někdo ukradl. Nenašla jsem odvahu zavolat jeho mamince. Dva týdny jsem nemohla spát. Mezi vánočními svátky přišel dopis od jeho maminky, který potvrdil moje nejhorší obavy. Jendu už nikdy neuvidím. Strašně se mi stýská po jeho hlase, po dopisech, po SMSkách. Je mi moc smutno, nikdy na něj nezapomenu. Jako mladá jsem potkala muže svého života a nechala ho odejít, teď už je pozdě cokoliv napravovat - už ho nikdy neuvidím. I. Z., RAKOVNÍK