Miluji Francii i její obyvatele. Ta jejich pohoda při jídle a samotné jídlo, to je doslova obřad. Propadla jsem Francii a jezdila jsem tam a stále jezdím tak často, jak jen to jde. I v roce 2004 jsem odletěla do Paříže na vánoční svátky od 25. do 29. prosince. Cena byla výhodná a já se velice těšila. Ve tříhvězdičkovém hotelu jsem si připadala doslova jako princezna. Když jsem večer chodila po Champs-Elysées, bylo to úžasné! Spojila jsem se s kamarádkou z Paříže, společně jsme trávily večery a chodily na procházky. Chodila jsem spát po půlnoci a vstávala před devátou hodinou, abych stihla snídani v hotelu. Den před odjezdem neměla kamarádka čas, a tak jsem šla sama na Mont-Martre k Sacré Coeur. Po nějaké chvíli jsem došla na malé prostranství, kde se odehrávalo divadelní představení. Sedla jsem si na lavičku a zpozorovala pěkného mladého muže. S někým telefonoval. Pak přistoupil ke mně a požádal mě o propisku. Něco si poznamenal na papír a vrátil mi ji. Mezitím jsem si ho prohlédla a konstatovala jsem, že je skutečně hezký a navíc i vkusně oblečený. Když dotelefonoval, poděkoval mi a pozval mě na výstavu Picassa. Přijala jsem. Z výstavy se vyklubala návštěva kavárny. Představil se jako Victorio, příjemně jsme si povídali. Zdál se mi na muže trochu přejemnělý, byl velmi zdvořilý, v mnoha ohledech možná až moc. Vyprávěl mi o sobě, byl svobodný, pocházel z Itálie. Já jsem mu o sobě řekla jen to nejdůležitější. Najednou mi však začal říkat, že dva se nejlépe poznají, když spolu začnou žít a zval mě k sobě na večeři. Bez obalu jsem mu řekla, že k němu domů skutečně nepůjdu. To ho překvapilo a začal mě přemlouvat. Když už se smířil s tím, že s ním domů nepůjdu, rozhodl, že se rozejdeme. Před odchodem bych si však prý ještě měla zajít na toaletu. Tam jsem však zjistila, že potřebuji 1 euro na WC, a vrátila jsem se proto do restaurace. Vyndala jsem si peníze z peněženky a neprozřetelně jsem nechala batůžek naproti svému společníkovi. Po návratu jsme se Italem rozloučili docela chladně. Tak, že mě to až překvapilo a zkazilo mi to náladu. Šla jsem se ještě projít, abych znovu nasála úžasnou atmosféru Paříže. Když jsem druhý den večer přiletěla do Prahy, počítala jsem české peníze, které jsem měla v baťůžku. A zjistila jsem, že mi chybí 1 500 Kč! Jediný, kdo mi mohl peníze vzít, byl můj italský společník. Toto náhodné rande se zařadilo do kategorie "nejdražší" a ještě dlouho na ně budu vzpomínat. Švagrová mi však tvrdí, že jsem se mu musela líbit. Mohl mi prý ukrást úplně všechno, takže na mě byl vlastně docela hodný... Dana, Praha