Babiččino přání | Pro ženy | Blesk.cz

Babiččino přání

28. prosince 2005 | 10:00

Jak se naše čtenářka postavila k babiččinu přání? Přehodnotila svůj postoj na rodinu a pořídila si miminko

S Pavlem jsme se znali už od dětství. Naše kamarádství se po čase změnilo ve studentskou lásku, jež přestála menší zkoušky, které přináší život. Pouhý měsíc po mých 22. narozeninách mě Pavel požádal o ruku a začali jsme plánovat společnou budoucnost. S pomocí rodičů jsme si koupili třípokojový byt a začali si budovat hnízdečko lásky, kam jsme hodlali jednou přivést i děti. Naplánovali jsme si, že nejdříve si zařídíme bydlení a pokud možno procestujeme cizinu, která nás lákala, a pak teprve si pořídíme miminko. Měla jsem zajímavou, ale poměrně časově náročnou práci v jedné firmě a obávala jsem se, že s příchodem miminka o práci přijdu. S Pavlem jsme po nějaké době žili v zaběhlých kolejích, většinu času nám zabrala práce a scházeli jsme se večer doma. O víkendech jsme navštěvovali příbuzné a své kamarády. Tak uběhly tři roky našeho soužití, byly plné lásky a porozumění. Bohužel v té době se v rodině objevily vážné zdravotní problémy. Babička, kterou jsem měla moc ráda, věděla, že její dny jsou sečteny. Moc ji mrzelo, že se ode mě nedočká žádného vnoučete. A věřte tomu nebo ne, ale byl to pro mě jakýsi impuls, abych přehodnotila svůj postoj k založení rodiny. Uvědomila jsem si, že mi vůbec nic nebrání v cestě mít potomka. Měla jsem hodného manžela, procestovali jsme, co se dalo, a zajištěni jsme také byli. Pavel moje rozhodnutí také uvítal. A tak brzy rozjásala celou naši rodinu a hlavně babičku zpráva o mém těhotenství. Bohužel naše nadšení posléze vystřídalo zoufalství, protože mi lékaři oznámili, že mají podezření, že dítě může mít vrozenou vadu. Byl to pro všechny šok! Oba s manželem jsme přece byli zdraví a mladí. Na základě podezření lékařů jsem se podrobila různým genetickým vyšetřením a nastalo dlouhé čekání na výsledky. Byly to nejdelší dny v mém životě. Všichni mě uklidňovali a ujišťovali, že všechno dobře dopadne. Největší oporou mi byla právě slova mojí milované babičky, která pro mě byla od dětství jakýmsi ostrovem jistoty, vždycky jsem u ní našla útočiště. Naštěstí jsme dostali radostnou zprávu, naše budoucí děťátko bylo v naprostém pořádku. Radost jsme měli obrovskou! O několik měsíců později se nám narodila krásná a zdravá holčička, kterou jsme pojmenovali Anička. Po prababičce.MARCELA, Uherský Brod

Související články