Se svým přítelem Marcem jsem se seznámila na prázdninách v Itálii. Čas strávený s ním bude navždycky patřit k nejkrásnějším okamžikům mého života. Loučení bylo bolestné. Nepatřím mezi idealisty, a proto jsem nevěřila, že by náš letní vztah mohl pokračovat. Ale navzdory mému očekávání jsme zůstali v kontaktu. Když mě po dvou měsících esemeskování a e-mailování Marco pozval k sobě, byla jsem štěstím bez sebe. Neváhala jsem ani minutu. Naše shledání se podobalo scéně z hollywoodského filmu. Vroucí objetí a vášnivé polibky. Když jsme dorazili do Marcova bytu, už na mě čekal skvělý oběd, který pro mě uvařil. Abych se mu aspoň trochu odvděčila, nabídla jsem se, že umyji nádobí. Marco to uvítal. Pustila jsem se tedy do práce, zatímco Marco si šel koupit cigarety. Nebyl pryč déle než pět minut, když jsem zaslechla klapnutí dveří. Že by stihl vrátit se tak rychle? Než jsem svou úvahu stačila dokončit, otevřely se dveře a do kuchyně vstoupil vyšší mladík s čokoládovou pletí, kudrnatými vlasy a zelenýma očima, kterými se rozhlížel, jako kdyby něco hledal. Než jsem stačila otevřít pusu, spustil na mě smršť italských slov. Italsky se sice učím, ale spontánnímu projevu zatím ještě nerozumím tak dobře. Když mírně nasupený Ital pochopil, že mu nerozumím, zpomalil a lámanou angličtinou s příšerným italským přízvukem dvakrát zopakoval: "Not clean, do it again," a ukazoval na podlahu. Nechápala jsem, co mám společného s čištěním podlahy. Obrátil oči v sloup, dodal něco o imigrantech z Východu a odkráčel do vedlejšího pokoje. Zůstala jsem stát s rukama od pěny a s otevřenou pusou. Za několik minut dorazil Marco. Zaslechla jsem rozhovor v předsíni a následný výbuch smíchu. Přestože jsem měla nádobí už dávno umyté, neodvažovala jsem se opustit kuchyň. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Marco i ten zelenooký kluk, kterému ale na tváři namísto rozzlobeného výrazu zářil omluvný úsměv. Ukázalo se, že Marco a jeho spolubydlící Luigi si objednali paní na úklid, se kterou si mě Luigi spletl. Uklízečka nakonec přece jen dorazila, ale to už jsme všichni tři seděli u kávy a nedorozumění jsme se upřímně smáli. Denisa, Morava