Žila jsem spokojeně v domku na okraji vesnice. A pak jsem potkala Marka, pohledného, inteligentního a chápavého muže. Nic víc jsem si nemohla přát! Po půl roce jsem mu navrhla, aby se ke mně nastěhoval. Vzápětí jsem sezvala celou moji a Markovu rodinu, aby se navzájem poznaly. Nechyběla ani moje nejlepší kamarádka Renča. Vždycky jsem volala právě jí, když jsem měla slzy na krajíčku. Marek padl mým rodičům do oka, okamžitě si rozuměli. I já si rozuměla s jeho rodiči. Prostě všechno se obešlo bez problému. O půl roku později jsme se všichni sešli znovu, abychom oslavili moje 30. narozeniny a oznámili datum naší svatby. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě! Dostala jsem spoustu krásných dárků a od Renči malou porcelánovou kachničku. Přivezla ji ze své cesty po Indii. Kachnička prý přináší štěstí každému, kdo ji má doma. Postavila jsem ji na noční stolek, aby střežila moje a Markovo štěstí. A za týden se začaly dít věci... "Do háje! Vždyť už jsem měla být půl hodiny v práci," ulevila jsem si, když jsem zaspala. O půl hodiny později jsem klepala na kancelář své šéfové a chtěla se omluvit za pozdní příchod. Ještě nikdy jsem se neopozdila. Ale po deseti minutách jsem zcela zničená opouštěla její kancelář. O mém pozdním příchodu se nezmínila, řešily jsme moji výpověď. Firma prý nevydělává tak, jak si představovala. Se slzami v očích jsem se vrátila domů. Tolik jsem potřebovala Markovo objetí a uklidnění! Ale namísto toho jsem našla vzkaz na kuchyňské lince: "Moc mě to mrzí, ale už Ti nemůžu déle lhát. Zamiloval jsem se do Renči a odcházím bydlet k ní. Nezlob se! Marek." Celý den byl jako zlý sen. Je to vůbec možné? Nechápala jsem. Byli jsme přece tak šťastní. Plánovala jsem společnou budoucnost, chtěla mít dítě! Nic horšího už mě dnes nemohlo potkat. Výpověď a můj "skoro manžel" se odstěhoval k mojí "nejlepší kamarádce"! Dlouho jsem plakala. Pohled mi padl na kachničku "pro štěstí". "A dost," řekla jsem si. "Proč bych se tu měla trápit, když si oni dva teď někde užívají a vůbec je nezajímá, jak mi je." Vzala jsem kachničku a hodila ji do koše. Ulevilo se mi. Za týden se mi ozvala jedna firma, že mi nabízejí práci tlumočnice. Už tam pracuji několik měsíců a jsem velmi spokojená. Navíc mě kolega nedávno pozval na večeři. Když dorazil před dům, nervózně přešlapoval před vrátky a v ruce třímal kytici růží. "Jen už žádné kachničky pro štěstí," pomyslela jsem si s úsměvem. Lucie, Rokycany