Ještě za totality mě kamarádka Maruška přemluvila, abych s ní jela na borůvky do míst poblíž hranice s tehdejší NSR. Začaly jsme plánovat cestu. Nadšeně jsem všechno líčila své dceři. Ale poznala jsem, že se o mě bojí. "Mami, sice jsi dobrodružná povaha, ale v 66 letech by sis měla rozmyslet vydat se pod širák," pokoušela se mě odradit. Ale marně. Vyjely jsme brzy ráno a dorazily na místo až odpoledne. Ještě nás ale čekala cesta do lesa. Koupila jsem si dvoulitrovou láhev pití, která mým zavazadlům ještě přitížila, a vyrazily jsme. Po dlouhé době jsme konečně dorazily na místo. Právě se šeřilo. Zkušená Maruš si připravila silný igelitový pytel, do kterého dala spacák, konec pytle zručně přivázala ke stromu, vlezla si do spacáku a libovala si, jak jí je příjemně. Následovala jsem jejího příkladu. Můj igelit se však roztrhl po celé délce, bylo mi do breku a zároveň jsem byla naštvaná. Další činnost jsem doprovázela hlasitou samomluvou, ale kamarádka mě tišila, že jsme u státních hranic. Během chvilky Marie spokojeně pochrupovala, ale já nemohla usnout. V dálce se ozývalo vytí a štěkání, pohraniční hlídka musela být blízko. Naslouchala jsem šumění listů, kapkám deště a dalším zvukům lesa. Moje fantazie pracovala na plné obrátky. Nakonec zapracovala únava a já pomalu usínala. Najednou něco zašustilo. Ucítila jsem, že mi něco leze přes obličej. Myš?!? Žába? Nebo dokonce had?! Hrůzou jsem vykřikla a soukala se ze spacáku. Probudila se i moje kamarádka a domlouvala mi. Ale já jsem si sedla na pařez a zabalila se do spacáku. Ze spaní už nic nebylo. Maruš si solidárně sedla na druhý pařez a držela se mnou basu. Začalo mžít a následoval déšť, bylo vlhko a tma. Pak se konečně začalo rozednívat. Maruš začala ještě za šera trhat borůvky. Já se svou krátkozrakostí sotva poznávala borůvčí. Spíše pohmatu jsem se pokoušela naplnit svoje nádoby. Snažila jsem se, protože další noc v lese jsem skutečně nechtěla prožít. Z borůvek jsem napekla koláče, ale na jejich sběr nikdy nezapomenu. čtenářka Dana, Klášterec nad Ohří