Můj příběh je dokladem toho, čeho všeho se dočká pacient, přestože si po celý život vzorně platí zdravotní pojištění. Nikdy jsem moc nemarodila, jen mě občas bolela záda. A hořký pohár poznání, jak (ne)funguje naše zdravotnictví, jsem vypila poté, co mě jednou ráno probudila silná bolest zad. Tak silná, že jsem nahlas plakala, manželovi půl hodiny trvalo, než mě dostal z postele a postavil na nohy. A protože musel do práce, zavolali jsme moji sestru, aby mě dovezla k lékařce. Je to hrozné, když se člověk nemůže obléknout, stát, sedět ani ležet, dojít si na WC... Sestra mi se vším pomohla, se slzami v očích jsem nasedla do auta a vyjely jsme. Ale lékařka měla bohužel právě dovolenou. Znovu jsme nastoupily do auta a vyrazily k neuroložce. Doplazila jsem se do čekárny, naštěstí byla prázdná. Sestra otevřela dveře a já jí vysvětlila situaci s tím, že potřebuji jen opíchnout záda. "A máte doporučení od lékařky?" otázala se. Odkázala nás do 2. patra za zastupující lékařkou. Pokračovaly jsme do druhého patra. Skrz slzy jsem ani neviděla na cestu. V čekárně jsem stála, jinak bych asi zešílela bolestí. Před námi bylo 7 lidí. Po dlouhém čekáním jsem se dostala na řadu. Moje sestra mě zula a já měla konečně jít do ordinace. Zdravotní sestra nám však oznámila, že dnes zastupuje moji paní doktorku jiný lékař sídlící v budově vzdálené asi půl kilometru. Slušně jsem poděkovala, sestra mě obula a naše pouť pokračovala. S pocitem, že omdlím, jsem se nasoukala do auta. Po příchodu do už třetí čekárny jsem to vzdala. Bylo tam asi 20 lidí! Na to jsem neměla sílu. Vzpomněla jsem si, že v budově, odkud jsme přišly, je ortopedie. To byla moje poslední naděje! Následoval opět bolestivý přesun zpět. V čekárně sedělo jen 6 lidí. Šla jsem rovnou ke dveřím, zaklepala, abych se ujistila, zda mě ošetří. Sestřička mi k mému úžasu odpověděla, že ano. V ordinaci jsem dostala dvě silné injekce a jely jsme domů. Tento den byl pro mě něčím nepochopitelným. Je opravdu tak těžké píchnout dvě injekce a napsat doporučení viditelně trpící pacientce? Asi ano, a je mi z toho smutno. Zároveň bych chtěla poděkovat své sestře, která se o mě celý den starala. Simona