Když mi bylo 28 let, dočkala jsem se konečně miminka, narodila se mi dceruška. Těhotenství se obešlo bez problémů. Ale porod mi kvůli bílkovině v moči museli vyvolávat. Rodila jsem skoro celý den, ale až na ty bolesti v kříži se to dalo vydržet. Zvládli jsme to všichni tři. Můj přítel mi byl po celou dobu porodu velkou oporou. V té době byly mezi novorozenci jen dvě holčičky, jinak samí kluci. Obě byly černovlasé, jen ta druhá byla trošku tmavší. Naše Káťa se stala na oddělení dost známou, trpěla na větry a vůbec nechtěla pít z prsu. Sestry mi hodně pomáhaly, často si ji brávaly k sobě na sesternu, chodily za mnou a radily, jak mám kojit. Jen s jednou ze sester jsem měla velké problémy. Bylo vidět, že ji práce na porodním oddělení nebaví a že má nějaké osobní trable. Nebyla jsem sice jediná, kdo s ní nevycházel, ale mě to hodně deptalo a nejednou jsem kvůli tomu i brečela. Vadilo jí, jak mám velká prsa, a často nahlas přemýšlela, jak to budu doma s větry a kojením zvládat, když jsem v porodnici tak neschopná. Třetí den po porodu sestry odvážely na standardní vyšetření. Já se rozhodla, že si zatím skočím do sprchy. Vyšla jsem na chodbu, stál tam dlouhý vozík s miminky, sestřičky je chystaly k odvozu. Paní doktorka mě zastavila a chválila, jak se má moje dceruška k světu. Chtěla mi ještě říct, že by asi potřebovala napít, a ptala se, zda už kojím sama. Odvětila jsem, že ještě ne, ale také jsem namítla, že tohle není moje dcera, že je to ta druhá holčička. "Ale je to vaše dceruška, já ji poznám! Vy nepoznáte svou dceru?" připojila se okamžitě ta nepříjemná sestra, která mě deptala. "Ani své vlastní dítě nepoznáte. Tahle je vaše!" Já však trvala na svém a ukázala na druhou holčičku. "Ne, tahle je moje," namítala jsem. A tak jsme se na chodbě dohadovaly, až mně vyhrkly slzy z očí. Paní doktorka se podívala na čísla na ručičkách obou holčiček a dala mi za pravdu. Velice se mi za to nedorozumění omlouvala. Ale nepříjemná sestra se mi vůbec neomluvila. Ještě ve sprše jsem brečela. Přítel mě celé odpoledne chlácholil, u porodu jsme přece byli oba a naši holčičku bezpečně poznáme. I když Kačence už brzy budou tři roky, pokaždé, když zlobí, říká můj přítel z legrace, že nám ji v porodnici asi přece jen vyměnili. čtenářka Ivana, Třebíč