Moje první manželství netrvalo příliš dlouho. Naivně jsem si myslela, že dokážu změnit alkoholika. Nestalo se. Po rozvodu jsem potkala svého kamaráda z let dospívání, který se právě také rozváděl. Začali jsme spolu chodit. Po 3 letech jsem otěhotněla. Vzali jsme se, koupili a opravili domek, narodila se nám dcera, která byla naším miláčkem, hlavně manželovým. Já jsem měla z prvního manželství syna, on dva. Čtrnáct let jsme spolu šťastně žili a nikdo nám nevěřil, že jsme se nikdy nepohádali. Pro všechny jsme byli naprosto vzorové manželství. Až... přišla rána v podobě milenky. Byl to šok pro naše známé a hlavně pro mě. Rok trvalo, než manžel zjistil, co vlastně chce. Za tu dobu žádal o rozvod a pak ho odvolal, 3x se stěhoval k milence a pak zase vracel domů. Milenka si pro něj dokonce chodila i k nám. Když jsme ji nechtěli vpustit do domu, zvonila, tloukla na okna a jednou dokonce rozbila dveře. Vrcholem všeho bylo, když muž odjel na dva dny s dcerou pod stan. Výlet se protáhl na týden a já se dozvěděla, že tam s nimi byla i jeho milenka. Přitom manžel mi každý den telefonoval, jako by se nic nedělo. Rozvedli jsme se. Týden po rozvodu mě kolega z práce pozval na ples. Znala jsem ho 8 let a věděla jsem, že je milý a zodpovědný, proto jsem nabídku přijala. Začali jsme spolu chodit a on stále mluvil o miminku. Bylo mi už 42 let, jemu 41 a já nechtěla o dítěti ani slyšet. Ale po delší době se mi nápad začal zamlouvat a já si řekla: "Proč ne?" Snadno jsem otěhotněla, ale miminko nerostlo, potratila jsem. S přítelem jsme to oba oplakali. Lékaři doporučovali aspoň 6 měsíců počkat, ale už za dva měsíce jsem znovu otěhotněla. Měli jsme ohromnou radost, ale zároveň jsme se báli, aby se něco nestalo. A pak přišel nečekaný úder. Byla jsem v 7. týdnu těhotenství, když mému partnerovi praskla aorta. Skonal dříve, než ho stihli převézt do nemocnice. Byla jsem úplně na dně, ale ani na okamžik jsem nepomyslela na potrat, přestože jsem věděla, že budu na všechno úplně sama, bez pomoci. Narodil se mi nádherný, zdravý chlapeček. Mohu se mu plně věnovat, protože moje děti už jsou velké a dokáží se o sebe postarat. Syn je miláčkem celé rodiny. Jsem šťastná, že ho mám a ani mi nevadí, když mi lidé někdy řeknou: "Babičko, máte hezkého vnoučka." Vím, že jeho tatínek by na něj byl moc pyšný a že by byl skvělým tátou. Věřím, že nad námi drží ochrannou ruku. Hanka z Poličky