17°C
Děti nám připravují neustále nová překvapení. Někdy si říkám, že je máme jen proto, abychom se nenudili a život nám nezevšedněl. Náš starší syn Toník dokázal všem lidem okolo sebe pořádně zamotat hlavu, už když chodil do školky. Bylo mu tenkrát 7 let. Dostal odklad a byl v poslední třídě školky. Měli tam hodné učitelky i pěkné prostředí na okraji města. Veliká zahrada a hned za ní krásný les, přímo stvořený pro ty nejhezčí procházky. A také tři rybníky, které děti náramně přitahovaly. Jednou jsem měla opravdu moc práce, celý den jsem nevěděla, kam dřív skočit a ještě k tomu jsem si zapomněla doma mobilní telefon. Prostě "den blbec". Pospíchala jsem do školky vyzvednout syna. Ale něco bylo jinak... Toník mi neběžel naproti jako vždycky, ze dveří vyšla paní učitelka a on se za ní jen zkroušeně krčil. A vzápětí jsem se dozvěděla, jak se syn na procházce ztratil. Houf dětí doprovázený dvěma učitelkami byl v lese nedaleko rybníků, a když už se všichni chystali k návratu na oběd, přišlo se na to, že Toník i se svým kamarádem zmizel. Vylekané učitelky volaly, hledaly, ale marně. Ze školky se pak pokoušely dovolat k nám domů, jestli se syn nevydal sám zpátky. Asi hodinu hledala oba kluky celá školka. Najednou se oba rošťáci vynořili z houští. Prý si mysleli, že to bude dobrá hra, a tak se schovali. Víc z nich nikdo nedostal. Chudák paní učitelka ve školce! Muselo jí být příšerně, byla na zhroucení. Dodnes věřím, že byly všechny rády, a to nejen proto, že se oba kluci v pořádku našli, ale hlavně proto, že se těch dvou kvítek brzy zbavily a předaly štafetu dál, do školy... Ivana, Písek
