Valentýn se již před lety pro můj život stál dnem náhlých zvratů a krásných, i marných nadějí. Začalo to jednoho slunného léta. Skotačivé děti kolem mne křičely radostí, ptáci krásně prozpěvovali a všude kolem mne byla cítit láska. Zamilované dvojice se procházely po rozkvetlých loukách a mně bylo smutno. Vyrazila jsem tedy alespoň se svou fenkou na výlet. I v tento přenádherný den mě přepadaly melancholické nálady a díky tomu jsem si ani nevšimla, že mi můj malý pejsek chybí. Po probrání se ze chmurného přemítání o životě, jsem začala panikařit. Kde jen může má fenka být? Naštěstí byla opodál, hrála si nohavicí jednoho mladého pohledného muže. Slovo dalo slovo, a tak zjistila jsem, že onen neznámý se jmenuje Marek a že nemáme společnou jen lásku k pejskům. Stali se z nás dobří přátelé. Dalo by se říci nerozluční, kdyby... Byl svátek svatého Valentýna a my se rozhodli jít na oslavu s přáteli. Tehdy s sebou vzal Marek svého bratra Šimona. Byli si velice podobní, ale ty Šimonovi oči, ty byly jiné. Měli jiskru, která člověku nedá spát. Rozuměli jsme si, dali si pár skleniček... Nevím, co mě to napadlo, snad to alkoholové opojení, ale při jeho pokusu o polibek, jsem neuhnula. Cítila jsem se šťastná, konečně jsem poznala někoho, s kým jsem cítila tu vášeň. Bohužel, náš polibek nejen že neunikl našim přátelům, ale ani Markovi, který se mnou od té doby nepromluvil. Tehdy jsem nechápala proč, nebo snad ani chápat nechtěla. Dny plynuly a já, slepá láskou, jsem ho tedy přestala vyhledávat. Šimon mi tehdy nabídl možnost společného bydlení. Okamžitě jsem samozřejmě souhlasila a snažila se vše uspíšit, abychom si konečně užívali společného štěstí. Sen se stal skutečností! Tři roky života jsme zvládli v abnormální pohodě, vše bylo až přehnaně perfektní. Svatý Valentýn pro nás byl tím nejkrásnějším dnem v roce, vždy jsem k našemu "výročí" dostala nějaký romantický dárek. Čtvrtý rok se ale něco přihodilo. Chodil déle z práce, neměl na mě tolik času a vracel se naštvaný. Otěhotněla jsem. Samozřejmě jsem mu tuto novinu chtěla sdělit na Valentýna, abych mu tentokrát ten romantický dárek dala já. Trpělivě jsem čekala a doufala, že si mezitím ničeho nevšimne. Od toho dne jsem si představovala hodně, ale to, co se stalo, by mě ani nenapadlo. Fotku miminka z ultrazvuku jsem mu vložila do zamilovaného blahopřání a očekávala radost. Místo toho jsem se dočkala nadávek, výčitek a přiznání... Už sedm měsíců měl milenku a ta byla také těhotná. Dokonce mu ten den dala stejný dárek jako já. Byla jsem zdrcená a nenapadlo mě nic jiného než zavolat Markovi. Dostal mne z nejhoršího. Ostatně jako vždycky. Vlastně mi přiznal, že o bratrově nevěře věděl, ale nechtěl mi ublížit. Byla jsem mu za vše vděčná a teprve tehdy jsem pochopila podstatu té pravé lásky, i to, proč mě tehdy opustil. Ale to už bylo pozdě. Dnes spokojeně žiji s manželem Martinem, který nás má s mou malou Anežkou i pejskem moc rád. Když ale přichází Marek se svou dcerkou, aby vzal Anežku do školky, dodnes mi běhá mráz po zádech. Renata Kafková, Lomnice nad Popelkou