Pondělí 28. září 2020
Zataženo, déšť 11°C

Máme doma kupu dětí

4. prosince 2006 | 10:00

Děti jsou sice starost, ale také veliká a neopakovatelná radost! Tvrdí to naše čtenářka, která má 5 dětí

Vdávala jsem se ve 22 letech a před sebou měla ještě 5 semestrů medicíny. S manželem jsme se znali 3 roky a prvořadé pro nás bylo dokončení mého studia. Můj muž pracoval jako programátor, bydleli jsme v podnájmu a jelikož jsem chtěla dítě hned po studiích, celý poslední ročník jsme marně usilovali o to, abych otěhotněla. Při praxi na gynekologii jsem se svěřila lékaři, který se zabýval neplodností, oba s manželem jsme byli vyšetřeni a mně nasadili hormonální léčbu. Už po 3 měsících jsem otěhotněla a v únoru 1993 se nám narodila krásná holčička. Natálka byla princeznička, blonďatá, modrooká, a já byla rozhodnutá mít další miminko co nejdříve. Ale nedařilo se. Natálce byly 2 roky, já nastoupila do práce a nakonec jsme dospěli k umělému oplodnění, které však nevyšlo. Rozhodli jsme se tedy pro adopci. A přesně 10. února 1998 jsme si domů přivezli krásnou téměř 3měsíční Amálku. Bylo to sluníčko a nám opět nastaly šťastné dny. Když jí byl rok, slýchala od nás podle instrukcí psychologa pohádku, jak jsme si ji v domečku vybrali, protože byla nejkrásnější miminko. Když byly Amálce téměř tři roky, narodila se nám krásná rusovlasá Kačenka. Manžel byl pyšný, že má tři holky, a já byla nejšťastnější mámou na světě. Ale Amálka začala žárlit, neustále se vyptávala, jestli také byla v bříšku, jestli byla také tak malá jako Kačenka apod. Bála jsem se, že Amálka těžce ponese, že jen ona je z domečku, zatímco Natálka s Kačenkou se mi narodily. Nakonec jsme o tom přestali mluvit a Amálka pohádku o domečku zapomněla. Holky rostly a dělaly nám radost. Po celou dobu jsme byli v kontaktu se sociální pracovnicí, která nás upozornila, že v 5 letech je nejvyšší čas všechno Amálce říci, později už prý by to nemusela přijmout. A tak jsme se s manželem znovu rozhodli pro adopci: aby se síly v rodině vyrovnaly - 2 děti narozené a 2 z domečku. Okatého chlapečka Páťu jsme si přivezli 8. září 2003. Holky byly nadšené, a při té příležitosti jsme Amálce ukázali celý domeček a pohádku začali opět vyprávět. Pořídili jsme si velké auto na výlety, na zahradě vybudovali dětské království, koupili další sedačku na kolo a všichni společně vyráželi na výlety. Začala jsem pracovat na část úvazku a přes den jsem se věnovala dětem. Měli jsme dojem, že našemu štěstí nic nechybí. Ale v únoru 2006 jsme poznali, že naše štěstí nebylo úplné. Toho dne se nám totiž narodil krásný chlapeček Martínek... A tak jsme se stali opravdu početnou rodinou. A přestože si někteří lidé klepou na čelo, rozhodně bychom neměnili. Vždyť děti jsou sice starost, ale také veliká a neopakovatelná radost! čtenářka, severní Čechy

Související články