Sobota dopoledne, jeden z letošních horkých dnů. Jsem po rušné noční službě. Nevím, čím to je, ale vždycky, když se oteplí, všechny nastávající maminky najednou chtějí rodit. Motám se po pár hodinách spánku a v rozpálených ulicích města venčím pejska. Je mi mdlo, horko, jsem naštvaná, že venčení zůstalo jako vždycky na mně. Pejska je mi líto, chudinka oddaně čekal v pelíšku u mojí postele, až se vzbudím. Po náročné noční službě na porodním oddělení bych nejraději spala až do oběda, ale nemohla jsem tu němou tvář nechat na venčení čekat. Moje drahá polovička seděla v obýváku v křesle a čučela na "bednu". Proč by se namáhal se psem, je to přece pes našich dětí - chtěly ho, tak ať se starají! Že jsou děti právě na táboře, ho vůbec nezajímalo... Žár kolem poledne sílí, spěchám, abych měla venčení co nejdříve za sebou. Už týden mě bolí v krku, angína je na spadnutí, necítím se dobře. Moje energie je na nule. Vedu stereotypní život, cítím se psychicky vyčerpaná.Najednou zůstávám překvapeně stát, poslouchám, odkud se line příjemná melodie z 30. let minulého století. A v tom ji vidím! U semaforu zastavila na červenou stařičká bugatka s otevřenou střechou a z vozu se line ona melodie. Pohledný řidič má na sobě dobový oblek a usmívá se tak nakažlivě, že od něj nemohu odtrhnout oči. Je to přelud z horka nebo skutečnost?! Usmíváme se na sebe, lidé se také začínají zastavovat a nešetří úsměvy, přistihuji se, že dokonce začínám tleskat. V tom naskočila zelená, šofér nám všem kyne a pomalu odjíždí. Vůbec nechápu, co se se mnou děje - usmívám se, ale současně mi tečou slzy, najednou mě zaplavilo štěstí, které jsem už dlouho nepoznala. Bože, co to bylo? Stačilo trochu příjemné melodie, závan třicátých let a já se vracím domů šťastná a v naprosté pohodě. Políbím svého televizního maniaka, ten překvapeně vstává z křesla a ptá se, co se děje. Když vidí moji rozzářenou tvář, pochopí, že venku je prostě nádherně a zve mě na hezký výlet k vodě. Slyším dobře? Život je zase o poznání krásnější, děkuji ti, červené autíčko z minulého století, děkuji milému řidiči, děkuji za hudbu z minulých časů. Právě tak málo jsem potřebovala ke štěstí. A že jdu večer na svou další noční službu? To je přece normálka - žiji, pracuji, jsem zdravá, miluji. Co víc si můžu přát? Žiji, pracuji, jsem zdravá, miluji. Co víc si můžu přát?