8°C
Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo 19 let. Narodila se mi zdravá dcera, ale po porodu se u mě projevila psychická nemoc schizofrenie. Rozvod se vlekl velmi dlouho a po skončení soudní pře zůstala moje (nyní patnáctiletá) dcera Kateřina v péči bývalého manžela. Ten si po čase našel přítelkyni, která s nimi začala žít. Tenkrát mi opravdu hodně pomohla moje maminka, která mě u sebe nechala bydlet. Dceru si občas beru k sobě, ale musím přiznat, že jsme si nikdy moc nerozuměly. Přesto stále doufám, že se to jednou zlepší... Snad jednou pochopí, že mě poznamenala krutá nemoc, že ani jiná být nemohu, a najde si ke mně cestu. Před lety se na mě na chvíli opět usmálo štěstí a já se vdala podruhé, ale ani tento vztah neměl dlouhého trvání. A tak jsem se i po druhém rozvodu zase nastěhovala k mámě. Moc mi pomáhá, je mi velkou oporou nejen při mých častých pobytech na léčení. Jsme výborné kamarádky a já jsem jí za všechno moc vděčná. Vždycky mi říká: "Víš, Pavli, někteří lidé jsou na tom ještě hůř." A má pravdu. Nezapomínejte, že i vám se může život změnit a nemusí to být jen vážnou nemocí. Mě dříve nikdy ani nenapadlo, že bych se mohla dostat do situace, kdy pomocná ruka někoho blízkého pro mě bude znamenat mnohem víc než všechno bohatství celého světa. Jsem šťastná, že mám na světě duši, která mě má ráda. Děkuji, maminko. Pavlína, Třebelovice
