Ještě mi nebylo ani 18 let, když jsem potkala svoji životní lásku. Bylo překrásné květnové ráno, sluníčko hřálo a já jsem vyrazila v květovaných šatech a s dobrou náladou do práce. V rámci praxe na střední zdravotnické škole jsme se spolužačkami chodily na praxi, já jsem byla zařazena na chirurgické oddělení. Převlékla jsem se do uniformy a mířila chodbou za pacienty. Právě jsem se blížila k pokoji číslo 1, když jsem HO spatřila. Seděl na lavičce před pokojem oblečený jen v pyžamu a vypadal apaticky. Když jsem procházela kolem něj, zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Úplně se mi podlomila kolena! Ten pohled byl tak silný, že jsem málem nevěděla, jak se jmenuji a co mám v nemocnici dělat. Věděla jsem jediné - ON je tím mužem, s nímž prožiju celý život! Musel si všimnout, že jsem se rozklepala, rychle jsem vzala za kliku a zmizela za dveřmi pokoje. Snažila jsem se dělat svoji práci jako obvykle, ale ruce se mi třásly tak, že mi z nich všechno padalo. Nemohla jsem se na nic pořádně soustředit. A k tomu ještě se najednou otevřely dveře pokoje a vešel ON, lehnul si do své postele a po očku mě pozoroval. Od té doby už uplynulo dlouhých 34 let, my dva jsme spolu prožili jako manželé překrásných 29 let a často vzpomínáme na osudové setkání. Naše láska byla plná komplikací, začátky nebyly jednoduché - setkávali jsme se, chodili spolu a zase se rozcházeli. Ve chvíli, kdy jsem HO asi tři roky neviděla a už jsem si myslela, že náš vztah definitivně skončil, mi najednou začal psát. Jako by se nic nestalo, jako kdybychom se viděli naposledy minulý týden. Kvůli němu jsem tenkrát ukončila svůj vztah s přítelem, který mě měl moc rád, ale dodnes toho nelituji. Osud to tak asi chtěl a já jsem udělala dobře, že jsem poslechla jeho volání. Naše soužití samozřejmě nebylo jen plné pohody a štěstí. Tak jako v jiných manželstvích jsme si i my prošli etapami plnými hádek a nedorozumění, překonali jsme spolu i období, kdy můj muž pil jako duha a neměl se k tomu, aby se s flaškou rozloučil. Naštěstí jsme nakonec vždycky dokázali najít řešení přijatelné pro oba. Vím, že můj příběh není nijak výjimečný, že podobných manželství existuje spoustu. Jen jsem chtěla napsat ostatním ženám, zejména těm mladším, že vztah není o pálení mostů a práskání dveřmi. Je to jako tenisová hra, kdy míček je jednou na jedné polovině kurtu a jindy zase na té druhé. A mezi tím pobíhají sběrači míčků, které spolu partneři zplodili. Dnes nám obě naše dcery děkují, že jsme spolu a jsou na nás moc pyšné. Nejkrásnější pro mě je, když za mnou přiběhne některé z vnoučat a řekne: "Babičko, to je dobře, že se máme rádi." Mirka, České Budějovice