Je neděle podvečer a já usedla k počítači, abych splnila svůj dlouhodobý úkol a napsala vám do Blesku pro ženy příběh o našem seznámení. Uplynulo teprve pár minut od chvíle, kdy jsem doprovodila svého přítele k autu. Jako řidič kamionu odjel na týden pryč, do Německa. Vlastně by se dalo říct, že já teď mám týden jen a jen pro sebe. Ale... Uvědomuji si, že tady sedím sama. Sama v našem bytečku. Ubulená. Po roce a čtvrt jsem si ještě nezvykla, že je to jeho práce, že bude neustále odjíždět někam daleko. Zrovna včera jsme si povídali o tom, jak jsme se vlastně seznámili. Přesně 31. března 2005 jsem mu poprvé napsala. Byla jsem právě po operaci zubů v pracovní neschopnosti a on si jakožto rozvedený podal inzerát na teletext. Od prvních SMS, které jsme si vyměnili, mě zaujal. Neviděli jsme se, nevolali si, jen jsme si posílali SMS o všem možném. Dozvěděla jsem se, že ho zajímají psi, počítače, knížky i vaření. Když mi po třetím dnu intenzivního SMSkování napsal, že si není jistý, jestli chce do vztahu jít, myslela jsem, že jsem právě nadobro ztratila člověka, do kterého jsem se zamilovala až po uši. Zní to šíleně, že? Bylo mi 25 let a po třech dnech "mobilového vztahu" jsem ztratila hlavu jako malá holka. Bláznivě jsem se zamilovala do muže, kterého jsem nikdy v životě neviděla, nepromluvila s ním ani slovíčko. Ale všechno se během pár dní vyřešilo. Poprvé jsme se viděli, když za mnou přišel do práce. Jel právě okolo, a tak se za mnou na deset minut zastavil. Podlehl mému naléhání, ale bylo to divné setkání. Oba jsme z něj měli nedobrý pocit, i já jsem si v tu chvíli říkala, že s takovým člověkem asi nedokážu žít. Nijak mě nepřitahoval, nelíbil se mi. Červíček pochybností ve mně začal vrtat, až když jsem se později podívala do kalendáře: datum 25.5. 2005 naznačovalo, že se děje něco výjimečného... Pak jsme spolu byli každý víkend, dnes už máme společnou domácnost. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu mít doma nastěhovaného svého miláčka, kamioňáčka Petra, sotva bych mu uvěřila. Teď jsem ale moc šťastná, že jej mám. Obdivuji ho, vážím si ho. Za to, jak se ke mně chová, za to, co pro nás dva dělá. Přeji si, abychom měli spokojený život a rodinu. A abych nikdy v životě těchto slov nezalitovala. Každou společnou chvilku si užíváme, protože naše časové možnosti jsou dosti omezené. Petr jako řidič kamionu v mezinárodní dopravě je neustále na cestách, já pracuji v obchodě a k tomu ještě studuji vysokou školu. A možná i proto jsme si oba tolik vzácní a společných chvil si vážíme. Samozřejmě, že stejně jako v každém jiném vztahu se i mezi námi objeví bouřka. Oba jsme dosti tvrdohlaví, ale naštěstí si dokážeme o všem popovídat a problémy v klidu řešit. Můj přítel je totiž velký optimista, život bere s humorem, i když to asi nikdy neměl jednoduché. Chtěla bych touto cestou svému příteli něco důležitého vzkázat: chtěla bych Petrovi Kobrlemu poděkovat za to, že JE, že je se mnou a že je skvělým partnerem. Děkuji mu za to, jak mi pomáhá a je mi velkou oporou při studiu. Děkuji ti, miláčku. "Věř mi, Petře, že toto nejsou jen pouhá slova, je to vyznání lásky, vyjádření obdivu k Tobě. Děkuji Ti za to, že JSI." Radka, Jilemnice