2°C
Mám nejen únavový syndrom, ale i deprese. Manžel mé problémy nechápe nebo je možná ani chápat nechce. To, jak se fyzicky i duševně cítím, bagatelizuje. Jsem pro něj ukňouraný simulant, což jemu i mé tchyni jen potvrzuje, že jsem k ničemu a možná bude lepší mě nahradit nějakým lepším a schopnějším modelem.
Jediný, v kom mám oporu, je má skoro šestnáctiletá dcera. Ta se mi snaží pomáhat a prakticky na sebe přebrala péči o domácnost. Místo toho, abych měla radost, mám jen další výčitky. Beru své dceři dětství, okrádám ji o radost z bezstarostného náctiletého života a přidělávám jí starosti, které by ve svém věku neměla vůbec řešit. Je opakem svého otce, který mě zahrnuje jen výčitkami a pohrdáním. Naše manželství je na samém konci, jeho dno cítím přímo pod nohama.
Spala jsem až dvanáct hodin denně a manžel byl naštvaný!
Vše začalo úplně nenápadně zhruba před rokem. Dcera tehdy odjela na měsíc do Anglie a já přechodila ošklivou angínu. Bohužel jsem tehdy nemohla marodit, protože jsem nastoupila do nové práce. Měsíc času bez dcery jsem také chtěla věnovat našemu manželství, které se pomalu, ale vcelku úspěšně vzpamatovávalo z krize zaviněné jednorázovou milostnou aférou mého muže. Těšila jsem se, že spolu budeme sami, budeme chodit na večeře, procházky, do kina a dohánět, co jsme si nechali v minulých letech proklouznout mezi prsty. Jednoduše budeme mít spoustu času jeden pro druhého a také dokonalé soukromí na romantický sex.
Vše bylo ale jinak. Dcera odjela a mně bylo ještě hůř. Lékař mi řekl, že jsem vyčerpaná po antibiotické léčbě a nedoléčené angíně. Doporučil, ať si dopřeji klidovější režim, vitaminy, dostatek spánku a duševní pohody, že se vše srovná. Nesrovnalo. Spala jsem snad 12 hodin denně, manžel byl naštvaný, že se mu nevěnuji. Sex jsme za měsíc, který jsme plánovali promilovat, měli jen jednou. Druhý den jsem pak nebyla schopná vstát z postele. Byla naštěstí sobota, manžel se naštval, odjel k rodičům a vrátil se až v neděli večer.
Dcera mi určila diagnózu – a měla pravdu!
Stěží jsem tehdy vstala z postele, navíc bylo velmi horké léto, jež umocňovalo vyčítavé dusno, které doma vytvářel manžel. Nebyl prostě ochotný přijmout, že za svou únavu nemohu. Byl skálopevně přesvědčený, že vše přeháním. Ostatně jeho maminka, která si mě z nějakého důvodu nikdy neoblíbila, ho v tom naprosto veřejně podporovala. Několikrát mi během měsíce, kdy byla dcera pryč, volala a říkala mi, jak je její syn se mnou nešťastný a že se mu zpětně vůbec nediví, že si kdysi „odskočil“ jinam. Prý byla na mé straně, ale teď ho chápe.
K lékaři jsem šla asi až na popud mé dcery, a to po celých pěti měsících trápení – nekonečné únavy, občasných bolestí v krku, bolestí hlavy a svalů. Dcerou laicky určená diagnóza, že trpím únavovým syndromem, se nakonec potvrdila, jen k tomu bylo potřeba několika odběrů krve a několika návštěv lékařů, kteří si mě přehazovali jako horký brambor. Nakonec se mě ujala velmi empatická imunoložka, ta potvrdila dceřiny domněnky a nasměrovala mne ke své známé psycholožce – za což jí patří mé velké díky. Bez podpory a pomoci těchto dvou profesionálek se srdcem na pravém místě bych už neměla chuť žít.
Bojím se, abych neskončila pod mostem
Zatímco mě dcera podporovala, pomáhala mi a vlastně za mě převzala domácnost, manžel mě měl za blázna a dceru za naivku, která mi naletěla. „O únavě bych ti mohl vyprávět romány, a navíc na rozdíl od tebe dělám rukama. Vůbec nevíš, co to opravdová únava je. Měla by ses konečně sebrat a nevyužívat naivitu svojí dcery, které jsi vymyla mozek,“ slýchávala jsem v mnoha variantách takřka každý den. A nejen od manžela, ale také od tchyně.
Ráda bych vše ukončila „happy endem“ a povzbuzením pro všechny, kterých se toto zákeřné onemocnění přímo dotýká, ale bohužel šťastný konec mého příběhu je v nedohlednu. Muž chce podat žádost o rozvod a v práci se mě snaží zbavit. Jediná osoba, která stojí při mně, je má nedospělá dcera, kvůli čemuž mám stále velké výčitky.
Bojím se na rozvod přistoupit. Co když přijdu o práci? Bojím se, abych neskončila s dcerou „pod mostem“. Zároveň však tuším a naznačila mi to i má imunoložka, která má k léčení takzvaně celostní přístup, že se k manželovu rozhodnutí musím nějak postavit a rozhodnout se. Pokud to neudělám, možná se nehnu z místa nejen v životě, ale ani v léčbě. Kdo se s únavovým syndromem nesetkal, patrně těžko chápe, jak nesnadné je najít sílu k rozhodnutí v těle, které takřka žádnou sílu nemá. Navíc mám pocit, že první, komu by mé nové síly měly patřit, je má dcera. Jsem jí za to moc vděčná.
Čtenářka Kristýna (42 let), foto je ilustrační
Co byste Kristýně radila vy? Má se rozvést?
