Můj příběh se stal v době, kdy jsme se ve škole museli učit ruský jazyk. Učila nás rodilá Ruska, která se do Československa provdala. Snažila se nás přimět k družbě s dětmi žijícími v její vlasti, a tak jsme si dopisovali se žáky ze třídy, v níž v Rusku vyučovala její sestra. V deváté třídě jsme každý museli ubytovat svého "dopisového" kamaráda a vymyslet mu program. Dívka Táňa, která bydlela u nás, byla moc milá a příjemná. Chtěla poznat Prahu a měla s sebou ušetřené peníze, aby nakoupila suvenýry a dárky pro rodinu. V Praze bydlela moje teta, a tak nás rodiče doprovodili na vlak a my dvě vyrazily do velkoměsta. Před Kolínem odešla Táňa na toaletu. Vlak se rozjel a já marně čekala na svoji svěřenkyni, šla jsem se podívat na záchod, ale ona nikde! Ani průvodčí mi nepomohl. Když jsem vystoupila v Praze se svými i s Táninými kufry, teta byla hodně překvapená, že jsem sama. Než jsem jí stačila všechno vysvětlit, z nádražního rozhlasu jsme uslyšely hlášení, že rusky mluvící dívka Táňa, která nedopatřením vystoupila v Kolíně, přijede dalším vlakem. A tak jsem si oddechla. Později nám ji přivedl železničář se slovy, že Táňa jen zázrakem nepřišla o život. A co se stalo? Táňa si z obavy před zloději schovala ušetřené peníze do spodního prádla. Na toaletě na to zapomněla a peněženka jí spadla do klozetové mísy. A jelikož se to stalo ve stanici, Táňa vyběhla z vlaku a hledala svou peněženku mezi kolejemi. Naštěstí si jí všiml výpravčí a včas ji od vlaku odtáhl. Po zbytek jejího pobytu už jsem z Táni nespustila oči ani na minutu. Jestli o tom vyprávěla doma, nevím, ale už mi nikdy nenapsala.