Skvělý strýček | Pro ženy | Blesk.cz

Skvělý strýček

2. května 2006 | 10:00

Ne vždycky můžem svým nejbližším dostatečně poděkovat za lásku a starost, kterou nám věnují. Mnohdy to nestihnem a někdy to prostě není možné

Když mi bylo 16 let a mému bratrovi 24 let, naše maminka se rozvedla. Delší dobu zůstala sama, až jednou potkala mého strýce - bratra mého otce. Strýce jsme dlouho neviděli, od mládí byl tak trochu rebel a v té době byl také v rozvodovém řízení. Náhoda způsobila, že se maminka do roka opět vdávala a ani si nemusela měnit příjmení. Zpočátku jsem měla ze strýce strach, pro celou rodinu byl tak trochu "tabu" - bouřlivák se špatným jménem. To se o něm říkalo, ale vůbec to nebyla pravda. Od první chvíle jsme si všichni skvěle rozuměli. Nikdy jsem snad nepoznala hodnějšího člověka. Vždycky se mnou jednal jako v rukavičkách, snad mě i miloval víc než vlastní syny, možná proto, že jsem byla v rodině jediná holka. Cokoliv jsem potřebovala, vždycky mi splnil a pomohl mi. Několik let po svatbě dědeček (říkala jsem strýci tak jako moje děti) onemocněl rakovinou plic. Ozařování prožíval s lehkým úsměvem, stejně jako odejmutí části plíce a... vyhrál. Ale po deseti letech se nemoc vrátila a udeřila ještě zákeřněji. Celý život dřel, nevydržel bez práce, i doma ho neustále všichni viděli v poklusu. Do poslední chvíle se staral o dům a zlomilo ho asi to, že ke konci už nemohl dělat vůbec nic. Přežil operaci žaludku, střev, ruky, rakovinu. Po chemoterapii jej přivezli domů a on šel "něco dělat". Nikdy se nezmínil o bolesti nebo trápení. Nechtěli jsme si dávat najevo, že tentokrát je zřejmě konec, a tak jsem mu nic říct nemohla. Chtěla jsem jen, aby věděl, že mu děkuji za starost a lásku, kterou dával mojí mamince a nám - jejím dětem a vnoučatům - a také to, že jsem v něm vždycky viděla toho nejodvážnějšího chlapa vůbec. Děkuji dědečku... za všechno. Tvá neteř a dcera Alena.

Související články