1°C
Je to už hodně let, co jsem si udělala řidičský průkaz. První auto, které jsme si s manželem koupili, byla Škoda 1202, kterou tehdy jezdili "kožkaři", kteří vykupovali kůže, a sanitky. Jednoho dne jsme vyrazili s mojí kamarádkou Olinou a její rodinou oslavit Silvestra na chatu. Benzín nám vyšel jen tak tak a muselo se zajet pro další. Nechaly jsme chlapy a děti na chatě a vyrazily s kamarádkou samy. Hustě sněžilo a bylo vidět jen na pár metrů, nám to ale nevadilo a klábosily jsme. Jenže najednou červené světlo - zastavila nás policie! Věděla jsem, že nemáme v pořádku výbavu ani pneumatiky, a tak jsem znervózněla. Policista s čepicí a zvednutým límcem se ke mně blížil a najednou mi poskočilo srdce radostí. Vždyť to je známý z naší vesnice! Vyrazila jsem mu naproti a vesele mu říkám: "Ahoj, co tady šaškuješ v tom sněhu?" Zůstal stát jako opařený a já s hrůzou zjistila, že to není on. Jemu asi hlavou blesklo, že když se k němu tak mám, asi se známe a odvětil: "To je náhoda, kam jedeš?" Řekla jsem, že pro benzín a ne, aby mě zastavil cestou zpátky. Nasedla jsem do auta, kde celou komedii sledovala Olina. Rychle jsem odjela, aniž bych ukázala doklady. Smíchy jsem nemohla ani řídit. Cestou zpátky jsem raději jela jinudy, aby se to náhodou mému "známému" nerozleželo v hlavě a nesečetl mi to i s úroky. DANUŠE, Zlín
