Padmini Staple z Británie otěhotněla velice mladá. Od začátku bylo jasné, že otec dítěte se o ně nepostará – Padmini neměla kuráž mu o těhotenství říct. Měl totiž svou rodinu. A její rodiče to měli také velice těžké – otec byl nezaměstnaný a matka psychicky nemocná. "Navíc se psal rok 1966. Tehdy skoro neexistovala možnost, že by žena vychovávala dítě sama. Vždy se čekalo, že ho dá k adopci lidem, kteří sami děti mít nemohli," vzpomíná Padmini na jedno z nejtěžších období svého života. Padmini schovávala těhotenství, jak dlouho to šlo. Když její tajemství vyšlo najevo, mladá dívka jen tiše sledovala, jak se z jejího života vytrácejí přátelé. "K 16. narozeninám jsem dostala skoro 50 blahopřání. O rok později, po narození dítěte, jich bylo 7," dokládá svá slova.

Dojemné! Holčička píše Santovi: Najdi mi prosím mého slepého pejska!

Stejné to bylo v porodnici: v jednom křídle rodily matky svobodné, v druhém provdané. Svobodné pracovaly, praly například prádlo pro sebe i ostatní vdané rodičky. Práce byla úmorná, Padmini se cítila zoufale a osaměle, přesto byla ráda, že je z domova. Život po boku nemocné matky byl totiž také vyčerpávající. Dívce, která se jí narodila, dala jméno Joanna. Vídala ji jen párkrát denně, v přesně stanovené časy krmení. "Všechny jsme věděly, že se budeme muset dětí vzdát. Některé dívky nemohly spát a v noci brečely. A všechny jsme snily o tom, že nás otcové dětí požádají o ruku, ale také jsme věděly, že je to nereálné," popisuje Padmini situaci, která panovala v Británii.

Nejtěžší chvíle

Padmini žila ještě několik týdnů s Joannou doma, než se vyřešily všechny náležitosti k adopci. Tehdy si vytvořily mezi sebou silné pouto. Jednoho dne se však musela s dcerkou rozloučit. "Donesla jsem ji na úřad a tam ji vzali k novým rodičům. Bylo mi řečeno, že až budu připravena, mohu jí dát sbohem. Ale když jsem chtěla, už byli pryč," vzpomíná Padmini na nejhorší okamžik svého života. Nikdo na ni nebral ohledy.

Žena zhubla na polovinu své váhy, protože se nevešla do auta

Ačkoliv se rozhodla, že život jde dál, na Joannu nemohla zapomenout. Později si našla báječného manžela Jamieho, se kterým měla syna Marka. Marek vždycky věděl, že má někde na světě sestru. Padmini na ni nikdy nezapomněla a po letech se rozhodla, že se ji pokusí najít. Byla to skutečně těžká práce, společně s manželem jí pátrání trvalo přes deset let. Museli projít kolem 25 000 záznamů v dokumentech. Pomalu to chtěli vzdát, najednou ale našli zápis, který jim dal naději. Našli 31letou ženu jménem Joanna, která žije na Novém Zélandu a která věděla, že je adoptovaná. Prostřednictvím charity se zkontaktovaly. "Nejdřív jsem netušila, co si budeme říkat," vzpomíná Padmini na první telefonát. "Po chvíli nervozity jsme ale začaly mluvit a bavily se dvě hodiny, jako staré známé."

Zuzana: Dnes mám ovulaci! Jak jsem kvůli snaze o početí málem přišla o přítele

Podobných příběhů je víc

Od té doby jsou v pravidelném kontaktu. A netrvalo dlouho a potkaly se tváří v tvář. "Jakmile jsem ji viděla, bylo jasné, že je má dcera. Měla naprosto stejný účes, který jsem nosila v jejím věku," vzpomíná Padmini. Joanna strávila s biologickou matkou nějaký čas v Británii, pak se vrátila na Nový Zéland. "Přála bych si, abychom se mohly vídat víc," konstatuje Padmini, která v současnosti pracuje jako prezidentka organizace, která chce pomoci ženám, které se v minulosti ocitly v podobné situaci a byly k adopci doslova donuceny. "I když mám obrovskou a milující rodinu, nikdy to nevymaže jizvy, které mi v duši zůstaly po ztrátě Joanny," uzavírá.